Rozchod po dlouhodobém vztahu - nic lehkého...

20. února 2015 v 13:36 | Mersmerize |  Vztahy


Dneska bych ráda zabrousila do tématu, které mně osobně určitě není nijak příjemné - rozchody. Sama jsem na předešlých blozích o rozchodu psala dost článků, ale to byla jiná doba a měla jsem za sebou spíš ty "jednodušší" rozchody, kdy jsme se s klukem rozešli buď po kratší době nebo to už je nějaká doba a vzpomínek na to ani není moc - alespoň ne těch vyloženě špatných. Jenže před nějakou dobou se mi na asku, na facebooku a všude, kam dávám čtenářům přístup, hromadily otázky na to, jaký byl rozchod s Tomášem (protože když zjistíte, že se Vaše známá blogerka po šesti letech rozešla s přítelem je to zajímavé a chcete vědět proč - to chápu) a jak jsem to snášela. Dávala jsem si na čas - nemohla jsem o tom psát hned, protože mě to bolelo a navíc jsem si v hlavě sama musela srovnat spoustu jiných věcí. Nakonec ale jsem tady s článkem, který snad do budoucna pomůže slečnám (ale proč ne i klukům?), kteří si těžkým rozchodem prošli nebo s partnerem byli dlouho a nedokážou si život bez něj představit.


O mém vztahu - na úvod

Nejdřív bych Vám ráda řekla něco o svém předešlém vztahu. Asi nemusím moc vysvětlovat těm slečnám, které mě sledují už dlouho a znali nás s Tomášem oba dva. On se staral o web na který jsem psala, měli jsme v tomhle spolu jednoho úžasného koníčka a Proslecny.cz pro nás vlastně bylo takové virtuální miminko. Přidávala jsem tam hodně fotek i informací o našem vztahu, takže naprosto chápu, že v jistém smyslu se z toho stala trošku "veřejná" věc.

Já sama lidskou zvědavost chápu. Zvědavost je přirozená a nezlobím se, když se mě někdo zeptá, kvůli čemu jsme se rozešli, nebo jak jsem to snášela. Prostě to považuji za normální a kdybych na to nechtěla odpovědět, tak na to prostě neodpovím. Jiná věc je ta, že tahle věc se netýká jen mě a proto zas nechci říkat úplně vše či nějaké intimní věci, protože na to bych musela mít od Tomáše "povolení" a nemám v plánu ho tu jakkoliv pomlouvat či zesměšňovat.

Chodili jsme spolu necelých 6 let. Znali jsme se ze střední, chodit jsme spolu začali někdy kolem druháku a prošli jsme si spolu takřka celou vysokou a spoustou jiných důležitých věcí. Od maturity, plesu, různých rodinných událostí a oslav až po ty méně příjemné věci.

Kdo za rozchod mohl?

Naprosto primárně a bez vytáček přiznávám, že to byla moje "zásluha". Já jsem byla v tom vztahu ta nespokojená, já jsem přišla s tím impulsem bavit se o rozchodu a já jsem si v podstatě nevážila toho, co mám (pokud to shrnu tak, jak to někdy předkládají jiní). Na druhou stranu - když se na to podívám zpětně, neměli jsme krom webů a psaní moc společných koníčků a čím déle jsme spolu byli, tím znatelnější mi ten rozdíl mezi námi připadal.

Poslední rok byl kritický a i když mě spousta věcí štvala (často pak šlo už i o hrozné blbosti), snažila jsem se to zezačátku ignorovat nebo si prostě vynadat, že takhle by se dobrá přítelkyně chovat neměla. Postupem času jsem ale začala zjišťovat, že už to není to, co bývalo, že nic nepomáhá a že to sice můžu vydržet a nebude to žádná tragédie (Tom ke mně byl vždycky strašně hodný, kdo by v takovém vztahu nevydržel?), ale na druhou stranu to k němu není fér. Zasloužil by si přítelkyni, která by ho na sto procent milovala a měl takový vztah, jako jsme měli kdysi spolu. To byly hlavní důvody pro rozchod.

Bod první - není to střed světa

Těm slečnám, které o rozchodu přemýšlí bych chtěla nejdřív říct, že je hrozně důležité to promyslet. Pokud jste s hodným klukem, jste spokojené, nenechte, aby vztah zničila maličkost. Já si myslím, že za dobré vztahy by se mělo bojovat a ne to jen tak vzdát. Pokud ale jsi přesvědčená o tom, že se to zachránit nedá - co dělat - svět se nezboří.

Zezačátku (než jsme se rozešli a i chvíli po rozchodu) jsem měla myšlenky typu: "Co já budu dělat?" "Nejsem zvyklá být sama", "Co když toho budu litovat?". Jenže se po většinu času snažím být realistka - jsou horší věci než rozchod, jsou mnohem horší situaci, kterými si lidi prochází a stejně tak to může být i u tvého vztahu. To, že budeš sama ti život nezničí. Navíc když se s klukem v patnácti nebo v osmnácti rozejdeš přeci neznamená, že budeš do konce života sama. Život jde dál, rozchodem si projde v podstatě každý a život se nehroutí.

Je to neuvěřitelná síla zvyku - ráno jsem se probudila a uvědomila jsem si, že dneska se neuvidíme, protože už spolu nejsme. Přitom ale byla jiná věc tomu uvěřit.

Bod druhý - vzpomínky jsou všude

Hlavně po těch dlouhých vztazích - ať se zezačátku podíváš kamkoliv, všude je něco, co ti ho může připomenout. Asi nejlepší je dát tyhle věci na chvíli pod zámek. Nemusíš je vzteky ničit a vyhazovat, protože časem třeba budeš chtít si ty roky připomenout, zkrátka se nenech ovládnout smutkem nebo vztekem.

A tím spíš tím vztekem. To, že budeš brečet? To je normální. První týdny jsem po rozchodu byla docela v pohodě, protože jsem si to prostě nepřipouštěla. Jak už jsme ke konci vztahu měli problémy a nevídali se tak často, zvykla jsem si na to a tak to nebylo tak hrozné. Jenže pak to přišlo a já dokázala probrečet celou noc, protože jsem si na plno uvědomila, že už to vlastně nikdy nebude takové jako dřív. A tím nechci říct, že bych toho rozchodu litovala - pořád si stojím za tím, že s jinou holkou může být šťastnější (to samé u mě). Jasně, že jsem měla takové tendence přemýšlet nad tím, jestli jsem udělala správně, i to bych řekla, že patří k těm normálnějším a naprosto očekávatelným pocitům a nebránila bych se tomu. Zavzpomínat, pobrečet si a dostat to ze sebe, na tom nic špatného není.

Bod třetí - dát tomu čas

A to je asi to nejdůležitější. Ať už se ty s někým rozejdeš nebo on dá ten impuls, zezačátku to budeš mít pořád v hlavě. Budeš přemýšlet nad tím, kde byla chyba, co se stalo špatně, co by se dalo udělat jinak, jestli to je nebo není správně. A to je dobře, protože i rozchod musíme brát jako věc, která nás může posunout vpřed. Můžeme se poučit z chyb, kterých jsme třeba udělali hodně nebo na sobě můžeme zapracovat. Zkrátka - je důležité vidět to i z té pozitivní stránky.

U mě ta pozitivní stránka je určitě ta, že jsem časem poznala někoho, s kým si přijdu kompatibilnější (pane bože, to zní jako z IT), s někým, s kým jsem šťastná a tak by to mělo být vždycky. Přijde něco špatného, ale časem se to zlepší - takhle bychom rozchody měli brát.

Pokud Vás zajímá, jak jsme na tom teď, po už nějaké té době po rozchodu, tak poměrně dobře. Jsme v kontaktu, nejsme sice nejlepší kamarádi a předpokládám, že ani nebudeme, ale víme o sobě, říkáme a píšeme si co je nového. Já k němu nic špatného necítím a doufám, že on to má stejně. Zkrátka - šest let se jen tak schovat nedá. :)

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Které články tě baví nejvíce?

Fotonávody 9.6% (29)
Gynekologie/vztahy 11.9% (36)
Osobní zápisky/Moje zápisky 55.1% (167)
Kosmetika/DIY 17.2% (52)
Fashion 2.3% (7)
Recenze 4% (12)

Komentáře

1 Tess Tess | 20. února 2015 v 15:07 | Reagovat

Nechci, aby tenhle dotaz vyzněl špatně, ale...to dítě čekáš s novým přítelem nebo s Tomem?

2 Mersmerize Mersmerize | Web | 20. února 2015 v 15:12 | Reagovat

[1]: Né, ten rozchod není tak čerstvý (psala jsem, že jsem o tom byla ochotná psát až po určité době), takže s "novým" přítelem :)

3 Tess Tess | 20. února 2015 v 15:14 | Reagovat

[2]: A jak dlouho jste spolu, že už čekáte mimčo? :) po jak dlouhé době to bylo?

4 Mersmerize Mersmerize | Web | 20. února 2015 v 15:21 | Reagovat

[3]: Teď jsme spolu cca rok, takže asi po půl roce. Jak už jsem někde psala, nebylo to na 100% plánované, ale vzhledem k věku taky žádná tragédie :)

Hodně lidí se nad tím pozastavovalo, ale mě to ani divné nepřišlo. Hlavně kvůli tomu, že teď ve svém okolí vidím, že vztahy se (s dětmi i bez dětí) často rozpadají i po několika bezproblémových letech a i kdybych se Zdendou byla dobu jako s Tomášem, neměla bych nikdy tu jistotu, že spolu budeme napořád. Jsem šťastná tak, jak je to teď, takže pohoda :)

5 Amon Amon | E-mail | Web | 20. února 2015 v 20:10 | Reagovat

Říká se,že něco hezkého musí skončit,aby mohlo začít něco mnohem krásnějšího. Držím pěsti,aby tohle bylo to krásnější. Myslím si,že je :)

6 Péťa Péťa | E-mail | Web | 22. února 2015 v 21:00 | Reagovat

Musím přiznat, že jsem si něco podobného zažila někdy v polovině střední školy, kdy jsem se rozešla s klukem, který byl "můj" už od prvního stupně. Může to sice vypadat jako taková ta typicky dětská láska a možná to tak i do jisté míry bylo, nicméně prožili jsme spolu všechno důležité, vlastně jsme si pomáhali dospět. Čím starší jsem ale byla, tím víc jsem vnímala, že jsou mezi námi rozdíly, které prostě překlenout nejde. A i když to bylo těžké, ukončila jsem to. A dnes jsem šťastná v jiném vztahu, který mi vyhovuje daleko víc. Bývalý přítel se navíc přestěhoval do Prahy, takže si říkám, že by to stejně muselo skončit.
Pěkný článek.

7 Mersmerize Mersmerize | Web | 23. února 2015 v 11:58 | Reagovat

[5]: Mám na to stejný názor! :)

[6]: Ona to vlastně dětská láska zezačátku je, ale pak se to přesune někam dál a když si takhle na někoho zvykneš, tak mi přijde právě nejtěžší ho v podstatě úplně odsunout. Jsem ještě typ člověka co nemá rád změny, takže podobný věci jsou pro mě tím horší.

Ale jak jsi sama napsala - teď jsi ve šťastnějším vztahu, takže je to paráda :)

8 Janička Janička | E-mail | Web | 6. října 2015 v 10:34 | Reagovat

Já si o takových věcech i ráda přečtu http://www.lady.cz/ Pokud se jedná o rozchod, jeden nepěkný jsem také zažila.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama