Můj porod - Červenec/Srpen 2015 - Zkrácená + plná verze

5. srpna 2015 v 13:53 | Mersmerize |  Z deníku budoucí maminky
Ahoooooj všichni!

tak konečně jsem se dočkala, konečně nejsem těhotná a konečně jsme rodiče! Snažila jsem se aktualizovat alespoň facebook, protože přes mobil se mi tady s blogem zachází špatně a je to na dlouho, takže snad aspoň někteří z vás, kteří mě pravidelně sledujete, už tu novinku víte. V sobotu 1.8.2015, v 7:04 se nám narodil Oliver, který měřil 55 cm a vážil (možná až) neuvěřitelných 4.830g!


Hrozně moc z vás mi psalo už dříve, jestli potom napíšu o porodu, jestli se podělím o dojmy a zážitky a shrnu to do článku. Proti tomu vůbec nic nemám a naopak jsem ráda, že se můžu někde vypsat a dát svou zkušenost dál. I když... měla jsem poměrně těžký porod - teď ze sebe nechci dělat chudinku, protože co jsem četla, existují porody, které jsou mnohem horší, mnohem delší a mnohem komplikovanější. U mě byl hlavní problém v mojí postavě (mám hodně úzkou pánev, celkově jsem malá vzrůstem, Oliver byl obrovský a měl obrovskou hlavičku) a ve váze dítěte. Díky bohu, že žádné jiné vážnější komplikace nenastaly a já mám teď krásné zdravé dítě a cítím se suprově! Už ale k tomu tématu - přemýšlela jsem, jak vám to tady shrnu a připravte se na pořádně dlouhý článek. Rozhodla jsem se totiž, že napíšu dvě verze. Je možné, že zakroutíte hlavou a stejně si přečtete obě dvě i přes můj "nesouhlas", ale zkrátka pokud někdo zrovna čeká miminko nebo nechce číst desítky zbytečných řádků o pocitech a detailech, hodí se mu spíš ta kratší verze.

A teď nechci napsat: "Jestli vůbec chcete mít někdy dítě a těšit se na to, nečtěte to!" To vůbec ne, nechci nikoho strašit. Každý porod je totiž jiný, každá ho snášíme jinak a myslím, že i kdyby tohle někoho vyděsilo, pokud skutečně miminko chce a mateřský pud má, v ničem mu to nezabrání. A upřímně - já takové zkušenosti (i když někdy nepříjemné) čtu strašně ráda. Nejsem ten typ, kterého by to vyděsilo, naopak si vždycky přečtu co nejvíc, co nejvíc zážitků a příběhů, abych věděla do čeho jdu a co mě může (ale i NEMUSÍ) potkat. Víc by mě děsilo, kdybych vůbec o porodu nic nevěděla a šla rodit. Toť jen tak na úvod, připravte se tedy na dlouhé povídání, vezměte si k tomu něco k pití, pohodlně se usaďte a jdem na to! Jo a fakticky - pokud se na to necítíte, přečtěte si jen krátkou verzi, v té delší bude doopravdy hodně detailů a pro někoho i hodně "nechutností", i když jde samozřejmě o přirozené věci, které tak zařídila příroda. Zkrátka ne všechno je samo o sobě krásné a sluníčkové, i když potom to teprv přijde :)

Můj porod - Zkrácená verze

Budu se fakticky ovládat a vezmu to zkrátka - tedy nebude to úplně zkrátka, ale vynechám to nejděsivější :D. První termín jsem měla 14.7, druhý 22.7. a pořád se nic nedělo. Podle vyšetření to vůbec nevypadalo dobře - sice s miminkem bylo vše v pořádku, ale porodní cesty jsem ani v den porodu a ani týden poté neměla na porod připravené, tudíž jsem dostala pozvánku z nemocnice, že si mám přijít v pátek, tj. 31.7.2015 v sedm ráno lehnout do nemocnice, připravená s veškerými věcmi k porodu a bude se vyvolávat. Pořád jsem doufala, že to maličký zvládne a porod začne sám od sebe. Čekala jsem na prasknutí vody nebo na kontrakce, ale pořád nic. No a tak jsme v pátek ráno s přítelem vstali, vzali věci a jeli jsme do kolínské porodnice.

Na přijmu jsem podepsala a sepsala veškeré dokumenty, všechno se to dalo dohromady, počkali jsme na pana doktora, který mě vyšetřil, řekl mi, že váhový odhad miminka podle ultrazvuku je asi 3,2 kg (ano, čtete správně), monitor a vše je v pořádku, otevřená v podstatě nejsem vůbec, porodní cesty fakticky nic moc nechystají a tak mi zavedl v půl osmé vaginální tabletku na vyvolání porodu. Řekl mi, že je to jen tzv. preindukce, tudíž že to může trvat dlouho. Že tabletka nemusí vyvolat samotný porod a kontrakce, ale jen cesty připraví a může to trvat i několik dní při mém nálezu. Šla jsem si tedy lehnout na pokoj a čekat s tím, že kdyby se do osmi hodin nic nestalo ani by se nález nezlepšil, zavedou mi druhou tabletu.

Kolem poledne přišly první bolesti, ale nebyly to takové bolesti, jako bych si představovala a vůbec to nebylo jako ve filmech. Chodily hodně nepravidelně (kontrakce se zpravidelňují) a nebolelo mě vůbec břicho, ale jen spodní část zad (tzv. křížové bolesti). Ani jsem si nebyla jistá, jestli to fakticky má něco dočinění s porodem, ale když jsem pak byla připojená na monitor, který sleduje srdeční aktivitu miminka a děložní stahy, bylo jasné, že se něco děje. Tudíž mě přišel zkontrolovat doktor, ani mě nevyšetřil, jen kouknul na monitor a řekl, že v pořádku, že zatím počkáme a druhá tabletka zatím potřeba nebude. Z toho jsem měla radost, protože to vypadalo, že to půjde docela rychle.

Kolem druhé hodiny to už bylo ale skutečně hodně nepříjemné a porodní asistentka mi doporučila teplou sprchu nebo míč nebo chození. Chození a stání bylo stokrát horší než ležení, teplá sprcha trochu pomohla (to je prý jediné, co na křížové bolesti v zádech pomáhá, ani epidural či jiné léky nezabírají, ty pomáhají jen na břicho) a tak jsem chvilku ležela a koukala na simpsonovi (i když se moc nedalo) a chvíle trávila ve sprše.

Ve čtyři mě přišel zkontrolovat primář gynekologicko - porodnického odd., řekl že už se pomalu ale jistě otvírám, ale je to dost slabé, že tohle prostě ještě nejsou ty pravé kontrakce a že jestli chci, tak mi napustí plnou rohovou vanu teplé vody, do které si budu moct sednout a mělo by to na ta záda pomoci. Souhlasila jsem, dali mě vedle na samostatný pokoj a já se koupala a fakt to moc pomohlo.

Pravděpodobně tím, jak jsem seděla a miminko mohlo klesat níže, jsem se začala víc otvírat (k porodu je potřeba 10 cm, já v tu chvíli byla asi na 3) a kontrakce chodily čím dál víc pravidelně. Potom mi řekla porodní asistentka, že jestli chci, tak mi může dát klystýr. Některé maminky ho sice odmítají, ale často to hodně pomůže a porod to uspíší. Souhlasila jsem, protože na téhle procedúře už jsem párkrát před operací byla a fakticky to není vůbec nic strašného. A byl fakt, že pak kontrakce přicházely přesně na čas po 3,5 min. Už nebyly tolik v zádech, ale šly spíš do břicha a stupňovaly se, tudíž to dost pokročilo a byla jsem otevřená asi na 4 - 5 cm.

Kolem desáté přijel Zdenda (přítel), který mi přinesl ještě pití, protože jsem měla fakticky pořád hroznou žízeň a chtěla jsem něco s cukrem (takže cola!) a v jedenáct mi po vyšetření primářem nabídli, že můžu jít epidural, když budu chtít. Nikdo mi nic nenutil, nechali mě rozhodovat za sebe a vzhledem k tomu, že ty bolesti břicha byly fakt už dost bolestivé a musela jsem je hooodně prodýchávat a snažit se zachovat chladnou hlavu, souhlasila jsem. Šla jsem na chvíli k porodnímu lůžku, kam přijel tým anesteziologů, zavedli mi epidural s tím, že dávku mohou obnovovat každou hodinu, když budu chtít a potřebovat. Potom se to skutečně hodně zlepšilo a bolesti byly jen takové tupé, nemusela jsem je prodýchávat a prostě pohoda, děkovala jsem všem a byla nadšená, že mám chvíli pauzu. Takže jsme si s přítelem na chvíli lehli, ale asi po necelé půl hodině (s tím, že jsem nespala na 100% ale kontrakce mě probudily, prodýchala jsem je aby se neřeklo a znovu usnula) mě probudila zase ostrá bolest a už se spát nedalo.

Bolesti se stupňovaly a byly čím dál tím víc nepříjemné. Kolem druhé ráno už ale skoro nebyly v břiše, to mě při kontrakcích bolelo minimálně, ale přesunuly se do spodní části - v podstatě do konečníku a celé pochvy. Byla to hrozně zvláštní bolest, která člověka nutí tlačit (jako když potřebuje na velkou) a nemůže a neuvěřitelně moc to bolí. V tu chvíli jsem si říkala, že když už mě bolí tohle, tak to už musí být, ale po vyšetření se zjistilo, že ne, že jsem otevřená ani ne na 6 cm.

Tady vynechám detaily a rovnou přejdu k tomu, že to takhle pokračovalo pořád, kolem 4. hodiny ráno jsem byla na 7 cm a už jsem vážně nemohla. Navíc mi primář důrazně opakoval, že i když ty bolesti mě nutí tlačit, nesmím, jinak si ublížím a Oliverovi taky. Tudíž jsem se snažila, ale řeknu vám, fakticky to nešlo jednoduše. Když jsem už nějakou chvíli byla pořád na 7 cm, přišli se na mě podívat asi dva další doktoři s tím, že mě vyšetřili a řekli, že furt stejný a navíc hlavička vůbec nenaléhá - prostě nesestupuje do porodních cest a nikam to nevede. Dohodli se, že počkají do sedmi hodin a když se nic nezmění, tak to prostě asi bude nějakou hormonální nerovnováhou nebo poměrem mojí pánve a dětské hlavičky a že by se muselo přejít k akutnímu císaři. Souhlasila jsem.

Za chvíli ale ještě přišel primář a řekl, že nechce, abych šla císařem, když jsme to takhle krásně zvládli až na 7 cenťáků a že mi zkusí dát kapačku s oxytocinem (hormon, který zvyšuje a zesiluje děložní kontrakce) a třeba to ještě půjde, že to prostě nevzdáme. Navíc všechna vyšetření byla v pořádku a Oliverovi se vedlo bezproblémově, tudíž jsem souhlasila.

S oxytocinem ale začalo to pravé peklo. Bolesti chodily každou minutu a půl a bylo to něco tak příšerného, co jsem fakticky ještě nikdy nezažila. Opět byly bolesti jen dole, nikoliv v břiše a nemohla jsem ani chodit ani stát ani sedět a pořád to zesilovalo. Asi po hodině už jsem ani neměla sílu na to prodýchávát kontrakce a dělalo se mi i zle od žaludku z toho, jak jsem to nedokázala vydýchat. Zdenda byl celou dobu u mojí postele, držel mě za ruku a hlídal, jak dýchám a říkal mi, když jsem to pokazila a utěšoval.

V šest přišel primář, vyšetřil mě a řekl, že ještě centimetr a slíbil, že přijde za půl hodiny (celou dobu u mě jinak byla porodní asistentka). Mezitím jsem byla na gymnastickým míči v horké sprše a snažila se to vydržet. A konečně! Za deset sedm primář přišel, chvíli mě vyšetřoval a pak řekl, že ok - můžem na sál. Opatrně mě tam dovedli, chvíli jsem musela tlačit ve stoje a pak už jsem si lehla a řekli mi, že až ucítím, že přichází kontrakce, tak ať se chytnu madel kolem lůžka, stočím se jako ježek do kuličky, dám hlavu co nejvíc na hrudník, zavřu oči, hodně se nadechnu, zadržím dech a tlačím.

A v 7:04 se narodil Oliver, kterého mi hned dali na břicho, nechali dotepat pupeční šňůru a po chvíli ho vzali do rohu místnosti zvážit a změřit. Bylo legrační, že museli třikrát převažovat a dvakrát kontrolovat váhu, jestli skutečně váží dobře a všichni se na něj (i z jiných oddělení) chodili dívat a pak se chodili dívat na mě a říkali, že nechápu, jak jsem to mohla zvládnout - porodit tak obrovské dítě, když jsem tak maličká. Navíc bez nástřihu a šití, zkrátka úplně bez chirurgického zásahu.

Když byl Oliver očištěný, zvážený a změřený, dali mi ho ještě na hrudník, zkusili jsme ho přiložit k prsu. Po chvíli si ho ale musel vzít přítel, protože jak byl těžký, tak jsem ho nemohla mít na břiše a hrudníku a navíc jsem hodně krvácela, tudíž si ho vzal přítel a stáli u mě.

Můj porod - plná verze!

První termín jsem měla 14.7, druhý 22.7. a pořád se nic nedělo. Podle vyšetření to vůbec nevypadalo dobře - sice s miminkem bylo vše v pořádku, ale porodní cesty jsem ani v den porodu a ani týden poté neměla na porod připravené, tudíž jsem dostala pozvánku z nemocnice, že si mám přijít v pátek, tj. 31.7.2015 v sedm ráno lehnout do nemocnice, připravená s veškerými věcmi k porodu a bude se vyvolávat. Pořád jsem doufala, že to maličký zvládne a porod začne sám od sebe. Naděje mi svitla asi v pondělí (už si nepamatuju přesně) kdy mi odešla hlenová zátka. Hlenová zátka je v podstatě hlen a často i krev a je to vlastně zátka, která společně s plodovou vodu chrání miminko v děloze proti infekci. Jenže odchodem hlenové zátky porod nezačíná (narozdíl od odchodu plodové vody) a do porodnice se jet nemusí, prostě se dál čeká.

Dál jsme čekali a nic. Tudíž jsem v pátek nastoupila do kolínské porodnice. Porodní asistentka se mnou sepsala veškerou dokumentaci. Měsíc před porodem už jsem tam ale byla a sepsala porodopis, tudíž toho zase nebylo tolik. Vzala si mojí těhotenskou průkazku, ptala se mě na rodinnou anamnézu mojí a přítele, jestli neužívám nějaké léky, jestli se s něčím neléčím, kdo bude pediatr malého po narození a jaké jsem měla výsledky vyšetření. Potom přišel lékař, udělal mi ultrazvuk a v podstatě mi řekl, že i on má porodní cesty připravenější víc než já a že skutečně budeme muset hned vyvolávat, protože to prostě může trvat delší dobu - i několik dní, než mi porod vyvolají. Zavedl mi vaginálně tabletu - i když to zní možná hrozně, vůbec to nebylo bolestivé a bylo to jako každé jiné vyšetření u gynekologa. Váhový odhad na ultrazvuku byl asi 3,2 kg, ale řekl mi, že ultrazvuk se může až o půl kila seknout, tudíž to může být jiné. Potom chvíli s porodní asistentkou řešili velikost mojí pánve, ale oba se shodli na tom, že by malý měl projít v pohodě, protože odhad není zase tak velký. Po zavedení tabletky jsem musela hodinu v klidu ležet, aby se stačila rozpustit (ne, necítila jsem ji) a tak mě odvedli na pokoj, do tzv. "hekárny", jak tomu v porodnicích říkají. Je to pokoj, kde jsou maminky před samotným porodem (před odvedením na sál) a kde vlasně prožívají kontrakce. Byla tam televize, gymnastický míč a velký sprchový kout. Porodní asistentka mi řekla, že pokud se do čtyř hodin odpo. nic nestane, zavedou mi ještě jednu tabletku. Je tu ale možnost, že se nic nestane ani potom (protože děložní cesty skutečně nejsou připraveny) a to mě nechají vyspat a zase v osm další den zavedou další tabletu.

Ležela jsem, koukala na simpsonovi, byla chvílemi připojená na monitor (který zobrazuje srdeční aktivitu miminka a děložní činnost) a kolem poledne přišly první bolesti. Byly to ale bolesti vůbec ne v břiše, ale v zádech, ve spodní části. Těm se říkají křížové bolesti a prý jsou horší než ty klasické porodní. U mě byly hodně nepříjemné, ale zatím to nebylo pravidelné a mohla jsem relativně normálně fungovat. Postupem času se ale pořád zhoršovaly a už jsem nemohla jen tak v klidu ležet. Kolem druhé hodiny to už bylo ale skutečně hodně nepříjemné a porodní asistentka mi doporučila teplou sprchu nebo míč nebo chození. Chození a stání bylo stokrát horší než ležení, teplá sprcha trochu pomohla (to je prý jediné, co na křížové bolesti v zádech pomáhá, ani epidural či jiné léky nezabírají, ty pomáhají jen na břicho) a tak jsem chvilku ležela a koukala na simpsonovi (i když se moc nedalo) a chvíle trávila ve sprše.

Ve čtyři mě přišel zkontrolovat primář gynekologicko - porodnického odd., řekl že už se pomalu ale jistě otvírám, ale je to dost slabé, že tohle prostě ještě nejsou ty pravé kontrakce a že jestli chci, tak mi napustí plnou rohovou vanu teplé vody, do které si budu moct sednout a mělo by to na ta záda pomoci. Souhlasila jsem, dali mě vedle na samostatný pokoj a já se koupala a fakt to moc pomohlo. Ale řeknu vám, když jsem prožívala ty křížové bolesti a primář řekl, že to vlastně ani pořádné kontrakce nejsou, trošku jsem začala panikařit, protože jsem myslela, že už je to jako tady a to bude všechno (naivní, já vím).

Pravděpodobně tím, jak jsem ve vaně seděla a miminko mohlo klesat níže, jsem se začala víc otvírat (k porodu je potřeba 10 cm, já v tu chvíli byla asi na 3) a kontrakce chodily čím dál víc pravidelně. Potom mi řekla porodní asistentka, že jestli chci, tak mi může dát klystýr. Některé maminky ho sice odmítají, ale často to hodně pomůže a porod to uspíší. Souhlasila jsem, protože na téhle procedúře už jsem párkrát před operací byla a fakticky to není vůbec nic strašného. A byl fakt, že pak kontrakce přicházely přesně na čas po 3,5 min. Už nebyly tolik v zádech, ale šly spíš do břicha a stupňovaly se, tudíž to dost pokročilo a byla jsem otevřená asi na 4 - 5 cm. Jestli chcete nějaké detaily, klystýr podle mě vůbec není nepříjemný, mně skutečně dost pomohl rozjet pravidelnější kontrakce a celkově jsem se cítila lépe. Pro ty, které vůbec netuší, co to obnáší, stačí si jen lehnout na bok a do konečníku je zavedena malá hadička, kudy se dávkuje teplá voda. Pročistí to střeva, a zavedení skutečně trvá jen několik sekund, není to bolestivé a fakticky to nic není.

Kolem desáté přijel Zdenda (přítel), který mi přinesl ještě pití, protože jsem měla fakticky pořád hroznou žízeň a chtěla jsem něco s cukrem (takže cola! - ptali jsme se i jestli cola při porodu nevadí, protože v nemocničních papírech bylo, ať si maminky do porodnice berou spíš neperlivou vodu, ale podle porodní asistentky je u porodu super i trochu cukru, protože to dodá energii, ale jen po malých doušcích, když se to přežene, tak se to může jen zhoršit a člověk to jen vyzvrací) a v jedenáct mi po vyšetření primářem nabídli, že můžu jít na epidural, když budu chtít. Nikdo mi nic nenutil, nechali mě rozhodovat za sebe a vzhledem k tomu, že ty bolesti břicha byly fakt už dost bolestivé a musela jsem je hooodně prodýchávat a snažit se zachovat chladnou hlavu, souhlasila jsem. Šla jsem na chvíli k porodnímu lůžku, kam přijel tým anesteziologů, zavedli mi epidural s tím, že dávku mohou obnovovat každou hodinu, když budu chtít a potřebovat. Zavedení taky úplně v pohodě, lehla jsem si na bok, musela jsem udělat takový ten kočičí hřbet (stočit se do klubíčka) a anesteziolog mi zavedl do oblasti obratlů jehlu s epiduralem. Zase - vůbec to nebylo bolestivé, skoro jsem to ani necítila. Chvíli mi brněly nohy, což je normální Potom se to skutečně hodně zlepšilo a bolesti byly jen takové tupé, nemusela jsem je prodýchávat a prostě pohoda, děkovala jsem všem a byla nadšená, že mám chvíli pauzu. Takže jsme si s přítelem na chvíli lehli, ale asi po necelé půl hodině (s tím, že jsem nespala na 100% ale kontrakce mě probudily, prodýchala jsem je aby se neřeklo a znovu usnula) mě probudila zase ostrá bolest a už se spát nedalo.

Za nějakou chvíli potom přišel primář s tím, že mi ještě neodešla plodová voda a že by bylo dobré plodový obal propíchnout. Dělá se to kvůli tomu, aby hlavička více nalehla na porodní cesty, uspíšilo se to a porod byl připravený. Trošku mě vyděsilo, když jsem si lehla a doktor vyndal obrovské kovové (ale úzké) nůžky. Zeptala jsem se, jestli to bude bolet a on, že jen jeho kdyby se píchnul do prstu (což mě ještě v tu chvíli rozesmálo) a ujistil mě, že to skutečně ani neucítím. Měl pravdu - dali pode mě mísu a vodu propíchl, cítila jsem teplo, jak ze mě odtékala, ale to bylo vše, paráda. Řekl mi ale taky, že teď by kontrakce měly být i silnější, protože hlavička bude víc naléhat, tudíž i přes epidural je ucítím více. Zase trefa do černého.

Bolesti se stupňovaly a byly čím dál tím víc nepříjemné. Kolem druhé ráno už ale skoro nebyly v břiše, to mě při kontrakcích bolelo minimálně, ale přesunuly se do spodní části - v podstatě do konečníku a celé pochvy. Byla to hrozně zvláštní bolest, která člověka nutí tlačit (jako když potřebuje na velkou) a nemůže a neuvěřitelně moc to bolí. V tu chvíli jsem si říkala, že když už mě bolí tohle, tak to už musí být, ale po vyšetření se zjistilo, že ne, že jsem otevřená ani ne na 6 cm. Upřímně - když mi tohle řekl, div jsem nezačala brečet, protože když jsem si uvědomila, že jsem stěží za půlkou a že takovéhle bolesti, které jsem měla budu muset ještě třeba několik hodin snášet, propadala jsem hodně velké panice. Navíc čím víc ubíhal, tím horší bolesti byly, neustále mě tlačily a nutily tlačit a primář mi důrazně řekl, že jestli budu tlačit a nebudu to ovládat, tak jen ublížím sobě a miminku. To kvůli tomu, že porodní cesta ještě nebyla dokonale volná a jen bych se mohla uvnitř natrhnout a to nechceme.

Nejhorší na tom všem bylo, že jsem si pořád říkala: "Už se to musí blížit, už přijde doktor a řekne, abych šla na sál a bude to!" Jenže dost velký omyl. Čas ubíhal a v podstatě se to otvírání dost zastavilo. Kolem 4. hodiny jsem byla teprv na sedm centimetrů a bylo to nekonečné. Ptala jsem se po porodu, jestli to nemohl zpomalit epidural. Bylo mi řečeno, že vždycky tu ta možnost je, ale když se na to primář díval zpětně, nebyl problém v lécích nebo zásahu do porodu, ale problém byl v tom, že Oliverova hlavička a celkově jeho velikost byla pro mě prostě moc a na prvorodičku to bylo přespříliš, navíc pro někoho tak drobného jako já. Děloha prostě pracovala tak jak měla, ale kontrakce nebyly dostatečné, aby hlavičku sunuly dolů.

Po chvíli ke mě přišlo zase pár lékařů, kteří mě vyšetřili a řekli mi, že se nic nemění a hlavička nesestupuje, nenaléhá a že pokud se do sedmi hodin nic nezmění, budou muset uvažovat o akutním císaři, protože něco není dobře. Primář ještě přišel s tím, že mi dají do kapačky oxytocin, což je poslední "záchranou" před operací. Oxytocin je hormon, který zesiluje kontrakce a celkově činnost dělohy. Četla jsem v diskuzích na internetu o něm hodně a bylo mi jasné, že to nebude nic příjemného, protože prostě všechno pocitově zhorší a zesílí. Ale chtěla jsem to už mít za sebou a řekla jsem, že co se dá dělat, zvládneme to. Takže mi tedy dali kapačku s oxytocinem a čekalo se. A řeknu vám, teprv tady začalo to pravé peklo.

Bolesti chodily každou minutu a půl a bylo to něco příšerného, nic takového jsem fakt nikdy nezažila. Opět byly bolesti jen dole, jak na spodek tlačila hlavička a nemohla jsem pořádně chodit, stát ani sedět a pořád to zesilovalo. Asi po hodině jsem to na rovinu vzdávala. Nebudu tu tvrdit, jak jsem byla statečná a všechno jsem to zvládla. NEmyslím si, že bych byla statečná, dobrá, brečela jsem, že to nezvládám a že už nemůžu při kontrakcích ani dýchat. Zdenda byl celou dobu u mojí postele, držel mě za ruku a hlídal jak dýchám, abych to měla jednoduší. V tu chvíli mi nepřišlo důležité, že tam je, protože mi přišlo, že nedokážu vnímat nic jiného, krom té bolesti. Jakmile se totiž blížila kontrakce, okamžitě se ve mě všechno začalo stahovat a tak 10 sekund dopředu už jsem věděla, že to zas bude síla a říkala jsem, že to prostě nejde. Když to ale teď vidím zpětně, přítel mi strašně pomohl. Když na mě při kontrakcích mluvil a říkal, že to zvládnem a že už to bude, tak jsem se mohla soustředit na jeho hlas a bylo to lepší. Je to fakt ten nejúžasnější chlap na světě, protože to prostě zvládal a celou noc se mnou vydržel.

Asi v půl šesté ještě přišla porodní asistentka a ptala se, kdy jsem byla naposledy na záchodě. V tu chvíli mi došlo, že na to, jak moc jsem pila, jsem už pár hodin nebyla. Prý je to normální, protože hlavička utlačila močový měchýř a nemám tak potřebu si dojít na záchod vymočit se. Tudíž přišlo na řadu cévkování, kdy mi k močovému měchýři zavedla trubičku, která odvedla moč. Řekla mi, že by to šlo i bez toho, aby že by kontrakce měly trochu povolit a nález se zlepšit, protože tam miminko bude mít víc místa.

Kolem šesté přišel primář, vyšetřil mě a řekl, že ještě chybí centimetr. Nejhorší na tom všem bylo, že aby zjistil, jak moc jsou cesty připravené a jak jsem otevřená, musel mě vyšetřovat při kontrakcích. A ležet při té hrozné bolesti v klidu na zádech, to bylo prostě nad moje síly. Navíc každé jeho vyšetření nehorázně bolelo. Ta bolest přehlušovala kontrakce a teprve potom mi došlo proč - vždycky při kontrakci mě totiž otvíral ručně. Prý to jinak nejde, jinak bychom museli akutně císařem. Brečela jsem a naříkala, že to hrozně bolí, ale jinak to nešlo. Řekl mi, že nemůžu ležet na boku, že při kontrakcích musím chodit nebo být na míči, že musí na miminko působit gravitace, aby to šlo rychleji. Tak jsem sebrala poslední zbytky sil a šla do sprchy na míč.

A konečně to přišlo! Přišel primář, že můžem na sál. Zajásala jsem, protože už jsem věděla, že se to blíží do konce. Přišla jsem tam a už jsem si to pomalu kráčela k porodnímu lůžku, ale řekli mi, že ne, že nejdřív musím tlačit ve stoje. To nebylo vůbec nic příjemného, ale přečkala jsem dvě kontrakce a musím říct, že paráda. Jak jsem začala tlačit, vůbec jsem kontrakci necítila a žádná bolest nebyla, to byla strašná úleva. Potom jsem si lehla na porodní lůžku, kam připevnily taková madla. To bylo legrační, protože to lůžko už tam madla mělo, ale jak jsem malá, tak jsem na ně nedosáhla, tudíž tam připevnili přídavná :). Řekli mi, že až přijde bolest, mám se pevně chytit obou madel, stočit se do klubíčka jako ježek, dát hlavu co nejvíc na hrudník, zavřít oči, nadechnout se a pořádně tlačit, co nejvíc to půjde. Strašně jsem se bála, ale šlo to docela samo. Všichni mě chválili, že je to paráda, že už vidí hlavičku. A to byl docela problém pro mě, protože jakmile byla hlavička tak moc dole, už jsem nedokázala rozeznat mezi tím, kdy je kontrakce a kdy je klid, protože ta hlavička strašně řezala. Ale nakonec mi porodní asistentka říkala, že už se to bude blížit, ať čekám a určitě to poznám. Když už jsem po kontrakci začala naříkat, jakto, že už to není, primář řekl, že je hlavička venku a že jedem poslední kontrakci a miminko bude venku. A fakt to tak bylo. Nadechla jsem se, zatlačila a najedou ucítila hroznou úlevu. Uslyšela jsem pláč a dali mi Olivera na břicho.

Byl celý krvavý, modrý a strašně brečel. Brečela jsem taky, na jednu stranu hroznou úlevou, že už to je, na druhou stranu proto, že jsem byla hrozně vyčerpaná a už jsem nedokázala normálně fungovat a nakonec samozřejmě i proto, že na mě leželo naše dítě, kterého jsme se tak nemohli dočkat. Nechali jsme dotepat pupeční šňůřu, přišel přítel a Olivera odnesli na vážení. Primář řekl, že ještě musíme počkat na porod placenty a že je hotovo. Tohle ale vůbec nebolelo (ať už to zní sebehůře) a nic jsem necítila. Zeptala jsem se, jestli se bude muset šít a jestli byl nástřih. Počítala jsem s tím, že když mám tak velké miminko, že to bylo nutné a že to bude hrozné (hodně žen říká, že šití je na celém porodu to nejhorší), ale prý nic nebylo potřeba a zvládla jsem to celé sama bez zásahu. Čuměla jsem a byla ráda, takže jsem položila hlavu, brečela a koukala do stropu. Snad nikdy víc jsem nebyla tak moc unavená.

Potom přišel přítel s Oliverem a sestřičky mi řekly, že podle váhy má 4.830g. Nikdo tomu nemohl uvěřit a prý radši kontrolovali váhu a zkoušeli ho vážit třikrát, aby měli jistotu. Chodili se na nás dokonce dívat i z jiných oddělení a cizí personál, protože nedokázali pochopit, jak někdo jako já, mohl normálně bez nástřihu porodit tak velké dítě. Všichni mi i říkali, jak jsem statečná a šikovná a to jsem jen koukala, protože jsem si to vůbec nemyslela - hlavně, když jsem si vzpomněla na to, jak jsem brečela a vyváděla. Ale bylo to za mnou a to je to hlavní.

Pokud vás zajímá, proč přítel nebyl u samotného porodu, dohodli jsme se tak. Byl se mnou celou noc u první doby porodní, potom si vzal i věci na sál, ale když jsem se ho ptala, jestli se na to cítí, řekl že neví. To jsem chápala, protože ani já jsem nevěděla, co od toho mám čekat, tak jsem mu řekla, že ho nechci nutit a že budu klidnější, když počká vedle a přijde hned, jak to bude za mnou. Nakonec jsem se dozvěděla, že když mě odvedli na sál, sedl si na postel, zavolal svojí mamce (protože prý nevěděl co dělat) a do telefonu se jí rozbrečel, že už mě odvedli a zase jí to zavěsil. Upřímně si myslím, že psychicky to pro něj bylo mnohem náročnější než pro mě a asi bych si (kvůli němu) dvakrát rozmyslela, jestli ho tam zase vzít. I když mi říká, že je rád, že tam se mnou byl a že by šel znova. Navíc byla krásná chvíle vidět ho s Oliverem v náručí, to prostě za to všechno stálo.

A to je asi to hlavní. Můj porod nebyl nejhorší, ale nebyl ani nejsnažší. Určitě pokud si to celé přečtete, tak vás to třeba i vyděsí, ale podle mě když někdo chce mít dítě, tak se dají přežít i mnohem horší věci a nakonec - stojí to za to. Oliver je náš nejúžasnější a nejkrásnější poklad a kvůli němu bych to absolvovala znova.

Na porodním lůžku mě se Zdendou a Oliverem nechali ještě dvě hodiny, ale pak už jsem stejně neměla sílu, takže Olivera odvezli na novorozenecké oddělení, Zdenda šel do práce (chudák) a já ještě čtyři hodiny ležela na porodním sále sama pod dozorem, protože jsem nemohla vstát a museli mi ještě dávat krev, protože tam byla velká ztráta. Potom už mě odvezli na pokoj a nechali odpočívat.

+ strašně moc chci poděkovat veškerému personalu a hlavně primáři Tomanovi z kolínské porodnice, protože spousta dalších lékařů by to buď vzdala a rovnou mě vzala císařem nebo bych byla šitá a měla bych si problém sednout ještě měsíc. I když to na někoho z vás může působit stylem, že mě hrozně trápili a sekce by byla lepší, věřte mi, že nebyla. Hned ten den večer už jsem mohla normálně chodit a nic mě nebolelo. Nepotřebovala jsem nic na bolest a už teď (5 dní po) jsem naprosto funkční :)



 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 E.E E.E | 5. srpna 2015 v 14:24 | Reagovat

Hrozně moc gratuluju k miminku! :) Četla jsem tvoje články dávno předtím, než jsi otěhotněla, a pak i těhotenské deníky a na tenhle článek jsem byla zvědavá nejvíce! :) Přeju vám hodně moc štěstí a zdraví a nervů. :) A tyjo... Skoro 5ti kilové mimčo - to jsi dobrá, žes to dala! :) Já vážila o polovinu méně. ;) A jméno jste vybrali pěkné, chválím! ;) Ještě jednou gratuluju a těším se na další články o Olíkovi...;)

2 Hortenzie Hortenzie | 5. srpna 2015 v 14:32 | Reagovat

Mers, jsi úžasná! Děkuju ti za tak obsáhlý článek. A přeju tobě, miminečku i Zdendovi, ať se vše daří a máte se všichni dobře!

3 Quinn Quinn | 5. srpna 2015 v 15:39 | Reagovat

Ahoj Luci, upřímně to je hrozný porod. Samé zásahy, prasknutí vody, oxytocin, když miminko očividně ještě nebylo připravený. Císař by byl lepší, nemusela by si takhle trpět. Každopádně je neuvěřitelný, že nemáš žádné šití, skoro takový malý zázrak. Gratuluji k Oliverkovi, je to fešák a pořádný macek.

4 zRzQa zRzQa | Web | 5. srpna 2015 v 15:57 | Reagovat

Jsi opravdu hrozně moc statečná a myslím si, že ikdyž jsi brečela a naříkala, tak i tak jsi byla úžasná. Věřím, že ta bolest byla strašná, ale stálo to za to. Máte překrásné miminko a strašně moc vám gratuluji. Tatínek byl moc statečný a dokonce mě to i rozplakalo jak jste to spolu zvládli.
Za článek jsem hrozně ráda, protože jsem ještě nikdy nic podobného nečetla. Už sama se nehorázně těším, až budu mít jednou děti a tento článek je velmi přínosný ;) I to, že jsi sama popsala co a jak bolí. U některých věcí bych totiž čekala, že to bude veelmi nepříjemné a ono to vlastně ani nebolí :) Takže děkuju za info ;)

Držím vám palce, rodinko! Hlavně ať je Oliver zdravý! :) Ještě jednou blahopřeji! <3

5 Péťa Péťa | Web | 5. srpna 2015 v 16:12 | Reagovat

Moc tě obdivuji, že jsi to zvládla. Jsem ráda, že jste oba v pořádku, protože jak jsi to popisovala, znělo to opravdu hrůzyplně. Ale hlavní je, že se tobě ani malému nic nestalo.
Přeju mu do života jen štěstí a zdraví a tobě s přítelem pochopitelně pevné nervy a hodně zdaru :)

6 Bells Bells | Web | 5. srpna 2015 v 17:01 | Reagovat

Téééda...přečetla jsem to jedním dechem...nejdřív pěkně plnou verzi a pak jsem projistotu projela i tu zkrácenou!.-).....jsem strašně moooc ráda, že jsi to všechno tak pečlivě vypsala!!!...musím říct, že jsis opravdu prošla celkem slušným očistcem...jako jo, jsou horší porody, ale ty jsi se teda taky vůůbec nenudila....jsi úžsná a moooc ti gratuluju, fakt jsi zvládla něco neuvěřitelného!!!!!!!!....:-)......k mírám vašeho miláčka asi nemám co dodat, jen sbírám spadlou čelist...nechápu, že prošel bez nástřihu....fakt obdivuhodný....asi štěstí, že jsi měla tu ,,přípravu" tak dlouhou!to asi šlo dost oblečků rovnou do tašky co?:-D....

a Zdendovi udílím obrovskou pochvalu....fakt báječnej chlap!!!!....budete skvělý rodičové!:-D

no tak to jsem moc zvědavá jaký porod si s Verunkou odbydeme my:-D....ještě pár týdnů počkám a bude jasno!:-)...

7 Steffie Steffie | Web | 5. srpna 2015 v 19:15 | Reagovat

Moc gratuluju k malýmu :) Nedovedu si představit jaké to muselo být, ale jsi strašně šikovná :) Na tenhle článek jsem se těšila a děkuju ti za něj :) A Oliverek je úžasnej :) Opravdu moc gratuluju :)

8 teri teri | E-mail | 5. srpna 2015 v 21:44 | Reagovat

Hodně gratuluji k Oliverkovi :-). A vůbec, že jsi to všechno tak dobře zvládla. Moc vám to sluší. A přeji ať je hodný a vůbec ať to společně dobře zvládáte, musí to být velká změna...

9 Victoria Victoria | Web | 6. srpna 2015 v 9:32 | Reagovat

Eeee... myslím, že nechci děti :-D. Čekala jsem, že ten porod bude teda větší rychlovka. A míň bolestivý :-D.
Jsi fakt dobrá, že jsi to zvládla.

Moc gratuluji k chlapečkovi, je to pěkný macek. Jednou z něho bude chlap jak hora :-).

10 L. L. | Web | 6. srpna 2015 v 14:52 | Reagovat

Jéééééééé. OLÍČEK ♥ ♥ ♥
Toto krásné jméno má i můj přítel :-))) hrozně nádherný jméno, nejlepší! ♥

Tak hlavně , že jste to všechno zvládli !!!! ♥♥♥
hodně zdravíčka, štěstíčka, lásky a tak ♥

11 Lucienne Lucienne | E-mail | Web | 6. srpna 2015 v 17:48 | Reagovat

Tak tenhle super dlouhý článek mi zpříjemnil nudnou chvilku v práci :) Přečetla jsem si obě verze a ta druhá mi vůbec nepřijde nechutná. Ačkoli miminko nečekám a na porod se nechystám, bavilo mě to číst.

Musím říct, že máš vedle sebe opravdu super chlapa, který za to stojí a nejspíš to opravdu bude ten pravý muž pro tebe :-) Když si v takové situaci představím svého přítele, nemyslím si, že by byl semnou takhle celou dobu.

Asi si vůbec neumím představit, jak moc tě to muselo bolet :/ Ale moje mamka říkala, že ji to taky hrozně bolelo, ale jakmile jsem byla venku, na všechnu tu bolest hnedka zapomněla :-) Ještě jednou Ti/Vám moc moc gratuluju k malému a krásnému (a hlavně pořádnému, čtyři kilča -vlastně skoro pět- je docela dost) miminku a přeju Vám hodně štěstí a té právé rodinné pohody! :-) Budu se těšit na další "maminkovské" články :)

12 Kristýna Kristýna | 6. srpna 2015 v 22:35 | Reagovat

Strašně moc gratuluji! Oliver je nádherný! Přeju Vám jen to nejkrásnější.
PS. Na porod se vůbec netěším :D

13 Nat Nat | Web | 7. srpna 2015 v 15:26 | Reagovat

Tak jsem přečetla plnou verzi. Čekala jsem všelicos, ale něco takového vážně ne. To byl takový napínák, až jsem z toho skoro ani dýchat nemohla. :D Moc tě obdivuju, stejně jako všechny ostatní maminky, že jsi to zvládla. A nakonec jsi ve mně probudila i trochu mateřského pudu, až se tomu sama divím. Moc gratuluju! :)

14 lady Lianna Ellusive lady Lianna Ellusive | Web | 7. srpna 2015 v 18:03 | Reagovat

Spíš než mateřský pud to ve mně vyvolalo strach z porodu:) . Asi fakt ještě na chlapa nepřišel ten pravý čas:-) . V každém případě blahopřeju, že jsi to tak zvládla:-) .

15 Maru Maru | E-mail | 8. srpna 2015 v 9:57 | Reagovat

Tyjo ačkoliv nemám děti ráda a porod je pro mě největší strašák dospělého života, tak jsem brečela. Je to strašně dojemný a nádherně popsáný zážitek. Děkuju moc, že jsi ho zprostředkovala. Přeju Tobě, tvému příteli i tomu "obříkovi" jen to nejlepší, hlavně hodně zdraví a štěstí :)

16 Soňa Soňa | E-mail | Web | 8. srpna 2015 v 11:18 | Reagovat

Přiznám se, že jsem taky přelouskla obě verze :) Nejdřív kratší, ale klidně jsi tu mohla vystavit rovnou jen tu delší, je skvěle napsaná. A taky jsem měla ke konci příběhu na krajíčku... Moc gratuluji, k Oliverovi i ke Zdendovi! :)

17 Dwnnie Dwnnie | 9. srpna 2015 v 15:03 | Reagovat

Tak jsem přečetla obě verze.. nemohla jsem se už dočkat! Všimla jsem si hned, když to bylo na FB :) Je to nádherně napsané a ta delší verze je určitě lepší. Možná to zní divně, ale já se dokonce začínám na porod těšit. Hrozně jsem se toho obávala, ale teď vím, do čeho jdu a představovala jsem si to úplně jinak.. no a samozřejmě jsem dočetla a doteď brečím a hledám si obrázky porodních sálů, který je nejútulnější.. ach. Mohla bys vydat knihu o svém těhotenství. Možná to zní bláznivě a šíleně (a ono je!), ale píšeš úžasným způsobem a máš tolik zajímavých zážitků a historek, že by se to přečetlo jedním dechem :)
tak ať dělá Oliverek jen a jen radost. Měj se krásně, nádherná maminko:)

18 Mersmerize Mersmerize | Web | 10. srpna 2015 v 14:24 | Reagovat

[1]: Moc děkuju :) Články určitě budou, ale asi ne nijak často - alespoň ty o Oliverovi, i když se přiznám, že kdyby mi to nebylo "blbý", psala bych o něm v jednom kuse, ale zas musím trošku respektovat soukromí a nedávat sem všechno :)) Ještě jednou díky!

[2]: Děkujeme! :)

[3]: V tu chvíli bych za císaře dala všechno, na druhou stranu když to vidím zpětně, jsem ráda, že mě nechali takhle trpět (myšleno s nadsázkou samozřejmě) a nevzdali to, protože když si představím, že bych třeba teď ještě měla problémy s jizvou nebo s nástřihem a šitím, asi by mi hráblo, kor když už ty první dny s malým byly dost náročné a to mě nic nebolelo a byla jsem fyzicky v pohodě. A přenášela jsem skoro 3 týdny, tudíž už prostě něco dělat museli a myslím, že lépe to asi dopadnout nemohlo :) A děkuju moc!

[4]: Děkujeme! Je fakt, že u spousty věci jsem si taky myslela, jak budou strašně bolestivé a zjstila jsem, že jsem hrozný posera, protože jsem se jako první vždycky hned ptala "A bude to bolet?" (u epiduralu, cévkování, plodovky atd), ale to co jsem čekala že bude nejhorší, bylo vlastně strašně v klidu. :) Ještě jednou moc děkujeme, za malého i za nás se Zdendou, jsem ráda, že se článek líbil, i to byl záměr - napsat něco, co se nenajde všude :)

[5]: Když to čtu zpětně, zní to fakticky strašlivě, ale v tu chvíli jsem jen myslela na to, jak hrozně moc to chci mít za sebou a dala bych nevím co za to, aby to bylo rychlejší a míň bolestivý :D Takže nějaký čas na přemýšlení o tom úplně nebyl. Je fakt, že v tu chvíli ženská vnímá úplně jinak. A moc děkujeme! :)

[6]: Děkujeme! Naštěstí jsem nějak uvnitř počítala s tím, že to nebude úplně malé miminko, takže jsem nakupovala spíš větší oblečení (vel. 56 a výš) a v té novorozenecké padesátce jsem toho měla jen pár, takže sice šlo něco do pytlů a nikdy to malý neměl na sobě, ale naštěstí toho nebylo moc, tak jsem si oddychla :)) A po porodu během pár dní ještě dost ztratil, takže teď má nějakých 4 a půl kila (dostal se skoro na 4), teď už ale zase spokojeně přibývá :) A přeju hodně síly do porodu, určitě bude všechno v pohodě a za chvilku si budeš i ty užívat to malý (i když občas uřvaný) štěstí :))

[7]: Moc děkuju. Snažila jsem se to popsat, jak nejlépe to šlo, ale je fakt, že to prostě nejde. Člověk si tím musí projít sám, aby to zjistil, jaké to je a navíc ne všechny porody jsou stejné, některé jsou i mnohem rychlejší a méně bolestivé :)

[8]: Je to pro nás všechny velká změna, ale řekla bych že den ode dne lepší a lepší a zvládáme to spolu čím dál tím lépe a snadněji :)) A díky moc!

[9]: Hele taky jsem čekala ledaccos, je fakt, že připravit se na to asi úplně nedá, ale hlavně že to dopadlo v pohodě a mám zdravý dítě, to je prostě to podstatný a s tím se dá zvládnout vše :)) Děkuju, je to pořádnej macík :D

[10]: Děkujúú! Nj, Oliver, to jméno mě prostě dostalo a nakonec i přítel svolil a líbí se mu :))

[11]: Jsem za Zdendu hrozně ráda a asi jen máloco mě dokázalo přesvědčit o jeho lásce a oddanosti tolik, jako právě tyhle chvíle. I když zas chápu chlapy, který k porodu nechtějí, je to prostě hrozně těžký a často je nejhorší právě to, že nemůžou nijak pomoct a jen musí sledovat, jak jejich partnerka trpí, to je na druhou stranu taky hrozný. :) A děkuju!

[12]: Děkujeme! A nemusíš se bát, přijde to, přežiješ to jako všechny ostatní a odměna je velikáá! :)

[13]: Je hezký číst, že to v někom probudilo mateřský pud, je fakt, že ten konec porodu byl určitě jednou z nejemotivnějších chvil celého mého života, čekala jsem hodně ale nakonec to je úplně něco jinýho a to jsem přečetla takových zkušeností a dojmů. :) Hlavně se to blbě popisuje, tak jsem ráda, že se článek líbil :) Děkuju!

[14]: Nedivím se :D Děkuju! :)

[15]: Já děkuju za tak hezkou zpětnou reakci. Pro mě byl porod taky strašák. I když ne zezačátku, to jsem měla pořád na háku, ale čím víc se to blížilo, tím víc na nervy jsem byla :D  Ale už je to za mnou a stálo to za to, to je hlavní :) Děkujeme! :)

[16]: Děkuju, jsou to miláčci. Přemýšlela jsem jen o delší verzi, ale nakonec jsem sem hodila obě dvě, nic tím člověk nezkazí, i když mi to taky na jednu stranu přijde zbytečné, ale co já vím :D :))

[17]: To je super, že tě to nevystrašilo ale naopak. Je fakt, že musí být na jednu stranu strašlivý o tom číst, na druhou stranu každý porod je jiný a některé ženy se na něj hodně těší a to ho třeba už i zažily. A při porodu je to vnímání úplně jiný, strašně špatně se to popisuje, ale jsem ráda, že se ti článek líbil! Knížka asi nebude, ale blog zůstane :)) A děkuju za přání, měj se taky krásně, užívej prázdniny! :))*

19 jity jity | Web | 10. srpna 2015 v 16:04 | Reagovat

Ahoj, vprvní řadě ti gratuluji k miminku!:)
Za druhé jsem se narodila také 1.8. jen o 20 let dířve než Oliverek :D
a za třetí máte stejné povlečení z Ikei jako my :D

20 Evča Evča | 11. srpna 2015 v 12:51 | Reagovat

Moc Vám gratuluju k miminku :-) teda, sice jsem tak úplně ještě novorozence pár dní po porodu neviděla, ale Oliver mi přijde straaašně veliký, známá má takto velké miminko skoro ve 4. měsíci... možná se mi to zdá... ale jsi moc šikovná a malý je tak roztomilý, s vláskama, ááách... :-) taky začínám přemýšlet o miminku ;-)

21 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 11. srpna 2015 v 20:40 | Reagovat

Gratuluji, maminko :-)
K miminku (panečku a že to je kus), ale i k výběru porodnice :-)
Nebo jsi prostě měla štěstí na doktory :-)
Já už to mám třikrát za sebou a pomalu zapomínám a Tys mi ten zážitek zprostředkovala ještě jednou. Díky moc :-)

I když, trošku Ti závidím :-) Ne ten porod, ale to, že si to po porodu můžeš pořádně užít :-)
Já byla nejen nastřižená,ale taky totálně roztrhaná, protože jsem se, stejně jako Ty, neotvírala... Ani u jednoho dítěte. Bývala bych řekla, že si na to dají pozor už po prvním, ale ani u třetího...
Být otevřená na tři centimetry, jako já a zbytek nechat roztrhat, to neumí všude :-) A třikrát :-)
Ale stejně i tak vím, že to za to stálo :-)
Můj přítel byl u celého porodu a mě strašně uklidňovaly jeho ruce smrdící cigaretou :-) Bylo to takové krásně nenemocniční a tak úplně mimo :-)

22 Jitka Jitka | Web | 18. srpna 2015 v 8:49 | Reagovat

Božínku, Oliverek je úplný tutununu, na poslední fotce vám to spolu moooc sluší :) Přeji hodně štěstí s miminkem a samozřejmě, gratuluji ♥

23 World by Jane World by Jane | Web | 21. srpna 2015 v 21:06 | Reagovat

Moc gratuluju!!! miminko je krásné :)

24 Tyna Tyna | 22. srpna 2015 v 20:25 | Reagovat

Ahoj, gratuluju k miminku a at ti prinasi jen samou radost :) jinak vaha je teda silena, mamka si to prozila taky, vazila jsem 5,10 kg :D takze te obdivuje :)
A budu se tesit na dalsi clanky :)

25 Bublina Bublina | Web | 25. srpna 2015 v 11:56 | Reagovat

Moc gratuluju k Oliverovi ;-)! Úplně mě šokovalo, jak byl veliký... to opravdu klobouk dolů, že jsi to tak pěkně zvládla a dokonce bez nástřihu. Máš můj obdiv. No, o porodu vím svoje (jak jsi četla u mě na blogu) a chápu, že to nebylo jednoduché, ale důležité je, že jsou naši kluci na světě a jsou v pořádku. Držím palce a přeju vám hodně štěstí a radosti z malého ;-)

26 katka katka | 5. září 2015 v 15:38 | Reagovat

Jé to musí být radosti,mám dvuletého bráchu,velkýnezbeda,který hrabe do věcí a je zvědavý :).Ale tak už to bývá...
Jinak 1.8. se narodila moje mamka :))
Ať máte s miminkem radost :D

27 vev vev | Web | 25. září 2015 v 19:10 | Reagovat

Wow, tak to čumim, že jsi takhle otevřeně dokázala psát o svým porodu. Za prvý - gratuluju, za druhý - smekám, protože já jsem hroznej srabík a trošku mě to tady vyděsilo. :/ Ale jak říkáš, porod u každýho probíhá jinak... No, každopádně to musel bejt zážitek, tak hodně sil do dalších let ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama