Po porodu a první dny s miminkem

11. srpna 2015 v 20:46 | Mersmerize |  Z deníku budoucí maminky
Jak se máte v tyhle letní horké dny? Mně blog hrozně chybí a už jsem se párkrát přistihla, jak přemýšlím o čem napíšu, co nafotím a na co se zaměřím v dalších článcích. Bohužel ale to není tak snadný, protože malý Oliver mi zabírá v podstatě veškerý čas a tak zatím jsem se nedostala od přemýšlení nikam dál. Ale věřím, že to chápete a v následujících dnech vám budou stačit alespoň články z našeho života. Ráda bych se totiž svěřila s tím, jaké to je být prvorodičkou a maminkou na plný úvazek. Nebude to deník v pravém slova smyslu, protože z toho nebudu dělat pravidelnou rubriku, ale jednou za čas prostě o tomhle tématu ráda něco napíšu. Hlavně proto, že ještě jako bezdětná jsem mateřství viděla (a plánovala si ho) jako úplně něco jiného a nakonec moje představy jsou od reality hodně - hodně - hodně daleko. Možná to máte stejně jako já a tak vás i nějaká ta informace ode mě překvapí. A možná mě už jako blogerku sledujete dlouho a tak vás ani tak nezajímají maminkovské články, ale chcete prostě a jen vědět, co je nového. Tak jako tak, doufám, že vás tyhle články aspoň trošku uspokojí a potěší.



V porodnici

Pokud si vzpomínáte, minulý článek o porodu jsem ukončila ve chvíli, kdy jsem zůstala ležet na porodním lůžku, přítel šel do práce a Olivera odvezli na novorozenecké oddělení. Upřímně jsem za to byla strašně ráda, i když to pro někoho může být hloupé a můžu mu připadat jako hrozná matka. Četla jsem x příspěvků o tom, jak je super rodit doma, nebo když už rodit v porodnici, tak jak je hrozné když dítě oddělí nějakou dobu po porodu od matky. Já to tak prostě neviděla. Byla jsem hrozně vyčerpaná, spoustu hodin jsem nespala, byla jsem nadopovaná lékama a do kapačky mi šla krevní infuze a glukoza a byla jsem vlastně hrozně ráda, že mám klid. Pořád jsem samozřejmě přemýšlela nad tím, co asi ten můj brouček teď dělá, jestli spí, jestli mu budou dávat dokrm apod., ale nebyla jsem ještě schopná fungovat a tak jsem prostě ležela a koukala.

Asi za čtyři hodiny přišla sestřička s dotazem, jestli se mi nechci močit. Nechtělo, ale zase mi začala vyhrožovat cévkováním a tak jsem se pokusila vstát a dojít si na záchod a do sprchy. Nevyšlo to a došla jsem za pomoci asi dva kroky od porodního lůžka a šla k zemi. Byla to docela sranda. Teda nebyla, ale já jsem byla strašně unavená a dezorientovaná a smála jsem se tomu (teď se musím smát tomu, že jsem se něčemu takovýmu v mojí situaci smála:D). Takže mě zase položili zpátky a zase jsme čekali. Za hodinu potom jsem už ale seděla, cpala jsem do sebe rohlík s marmeládou a bylo mi mnohem líp. Tudíž o nějakou dobu poté mi pomohli rychle se osprchovat, dojít si na záchod (nevěřili byste, jak strašně obyčejný "čůrání" bolelo) a pak mě posadili do křesla a odvezli na oddělení šestinedělí do mého pokoje. Už tam byla připravená postýlka, ale Oliver stále nikde. Upřímně - pořád mi to nevadilo, protože jsem přišla, lehla jsem si a usnula jsem. Byly za mnou prý tři návštěvy za celé odpoledne a zkoušeli mě vzbudit. Dokonce mě zkoušela vzbudit i sestřička s malým, abychom ho znovu zkusili přiložit k prsu, ale nepovedlo se a tak jsem spala až do večera. Ale probudila jsem se a bylo mi parádně. Teda - byla mi hrozná zima a i když na pokoji bylo fakticky vedro, spala jsem pod dvěma dekama. Ale když to srovnám s chvílemi po porodu, už jsem byla fakticky v pohodě. Navečeřela jsem se a čekala jsem, až mi přivezou Olivera.

Řekli mi, že na stálo na pokoj mi ho ještě nedají (pokud na tom netrvám), že ho neuzvednu a ještě nemám tolik síly a mohla bych třeba spadnout nebo ho upustit. Ale nosili mi ho každé tři hodinky na kojení. A super bylo, že se hned přisál a šlo to úžasně. Bez pláče, bez problémů. Mohla jsem kojit hned (i když mléko se mi vytvořilo asi až třetí den potom) a všichni byli spokojení.

Olivera mi dali na pokoj další den odpoledne. Sestřička z novorozeneckého mi přinesla balíček věcí (různé mastičky, oleje, kapičky, plínky) a vysvětlovala, jak správně přebalovat, jak koupat, kdy kojit, kdy nekojit, jak ho zvedat. Prostě všechno, co jsem potřebovala vědět. S tím, že Oliver nevypadá podvyživeně (ha! pětikilový novorozenec se jen tak nevidí) a tak ho budou vážit jen každé ráno a až začne přibývat na váze a nebude jiný problém, tak nás budou moci pustit domů. Malého čekalo ještě pár vyšetření - ultrazvuk ledvin a močových cest, vyšetření kyčlí, oušek a očí, ale všechno vyšlo dobře. Vtipné bylo, jak každý nový doktor který k nám přišel se děsil, jak je Oliver obrovský, že rozhodně nevypadá jako novorozenec a pořád se mě někdo ptal na to samé a tak konverzace vypadaly asi takhle:

- "Ale to jste rodila císařem, že jo?"
- "Ne, normálně"
- "To jako vážně? A to už vám ho dali, nebolí vás něco? Šití?"
- "Vůbec nejsem šitá"
- "Cože?" :D

a prostě to bylo vždycky hodně vtipný.

První společná noc, kdy už jsem nemohla spoléhat na sestřičky, byla dost krizová. Oliver totiž hodně plakal a já nevěděla proč. Nakrmený byl, vykoupaný, přebalený a vše měl, ale byl hrozně neklidný a nemohl usnout. A když usnul, tak za chvíli se zase probudil a stále dokola. Asi v jednu ráno přišli z novorozeneckého a ptali se, co se děje. To už jsem samozřejmě brečela (k pláči vám potom hned řeknu víc) a říkala, že fakt nevím, co s ním. Nakonec řekli, že má hlad, protože je fakt velký a jak ještě nemám mléko, ale jen mlezivo, tak ho to nedokáže plně zasytit. Tudíž jsme mu dali dokrm a byl spokojený. Zbytek noci paráda.

Pak to šlo hodně podobně. Ještě dvakrát se mu dal dokrm, pak už jsem naštěstí měla víceméně dostatek mléka, takže jsem mohla začít plně kojit. Oliver byl moc hodný, plakal jen když mu vyloženě něco vadilo - hlad, plínka apod., jinak koukal nebo spal. Nejkrásnější bylo, že bylo vidět, jak mu je u mě dobře, protože stačilo ho vzít na ruku nebo ho položit na rameno a hned spokojeně spal. Pocit k nezaplacení fakt.

Večer dávali v TV pelíšky a já zjstila, že ty hormony po porodu jsou fakt mrchy. Brečela jsem u každé smutnější písničky a hned jsem musela přepínat. Tak to bylo ještě asi dva dny. Nejkrizovější byly večery, protože jsem hrozně chtěla domů, stýskalo se mi po Zdendovi a nemohla jsem. Takže mi stačilo málo, abych se rozbrečela. Přitom za normálních okolností jsem člověk, co skoro nebrečí, ale prostě hormony, těm člověk neporučí.

V úterý byl ráno Oliver na zvážení, a měl hned o 200g více (takže cca 4 a půl kila - z porodní váhy 4.800g dost shodil) a tak nás pustili domů. Zdenda pro nás v poledne přijel, dali nám všechny potřebné dokumenty a papíry a paráda - jeli jsme domů!

První dny doma

A teď přichází to, kde si možná řeknete, jak hrozně hloupá a naivní jsem, ale moje představa domova s miminkem byla hodně odlišná. Byla asi taková, že je to malinký, nakrmím to, pochovám a spokojeně to bude tak pět hodin spát v postýlce a pořád dokola - vždyť to musí pořád spát, protože je to novorozenec ne? Ne, to samozřejmě přeháním, ale myslela jsem si, že to bude o hodně lehčí.

Zjistila jsem, že strašně moc věcí nestíhám. Totálně nestíhám uklízet a to jsem si plánovala, jak budu každý druhý den vytírat (máme plovoučky) a utírat prach a jak bude pořád umyté nádobí a všechno prostě krásně čisté. Navíc ještě jsme v novém bytě, takže to mě hodně motivovalo k tomu to dodržet. Realita je ale taková, že jsem ráda, když mám čas na sebe a na uklízení kašlu. Myju nádobí a když byl přítel doma, tak už se mi i povedlo vytřít a vyprat, ale to je všechno. Je fakt že to stačí, nic se nemá přehánět. Naše miminko totiž první dny potřebuje veškerou pozornost.

Upřímně nevím, jak je to v jiných domácnostech a u jiných dětí, ale až na extrémy to asi bude hodně podobný. Oliver prostě potřebuje být hodně se mnou a nemá rád, když ho necháme jen tak ležet nebo si ho nevšímáme. Prostě je maličký a potřebuje tu pozornost a pocit bezpečí. Tudíž čas je jen když spí a to přes den překvapivě moc není. Byly už dny, kdy spal fakticky hodně, jenže to většinou bylo potom, co byl vzhůru v noci (a já s ním), takže to pak když spí ve dne, na všechno kašlu a jdu si lehnout s ním. A to je asi první pravidlo a nejdůležitější rada, kterou mi kdo kdy dal a kterou bych ráda dala dál - když budete mít miminko, které není extra spavé, kašlete na všechno kolem a když usne, jděte spát taky. Když je totiž člověk unavený, vidí všechno horší a je nešťastný - o to horší je to po porodu. Jakmile se ale dobře vyspíme, všechno jde mnohem lépe a právě teď jsem toho zářným příkladem. Jiné to samozřejmě bude, až bude trošku starší, ale zatím nás jako rodiče plně potřebuje a fakt nejsme typ rodičů, abychom ho nechávali vyplakat - strašně nás jeho pláč trápí. Je něco jiného, když brečí malé dítě, které už si umí říct a které už tu nějaký čas na tom světě je a když brečí pětidenní cvrček a člověk neví, co se děje, co ho trápí a bojí se úplně všeho.

První dva dny byly fakt katastrofální. Asi hlavně proto, protože Oliver to tu neznal a tak byl vyloženě nespokojený, protivný sám sobě a často plakal. Teď už jsme přesně týden doma a je to pohoda. Zajíždíme večerní režim, kdy kolem sedmé koupeme, nakojím, pochovám a spí jak zabitý (což je super). Občas má lepší a horší noci - hlavně když ho bolí bříško, tak je to těžký, protože to je schopný dlouhou dobu nespat. Ale naštěstí vůbec není úzkostlivý nebo zbytečně moc plačtivý. Dá se uklidnit a stačí mu, když s ním člověk je a cítí jeho přítomnost. Zatím úplně nejtěžší večer byl ten úplně první, kdy byl hodně neklidný, probudil se ve tři ráno a už neměl v plánu spát dál. Takže jsem od tří do osmi rána chodila a nosila ho na ruce aby se uklidnil. Dopadlo to dobře a to byla zatím asi ta nejhorší - nespavá - zkušenost. Jinak se nám už i párkrát povedlo vstávat jen dvakrát, max. třikrát za noc. A to vypadá tak, že se probudí, já vstanu, dám ho k nám do postele, nakojím, usneme oba dva, já se probudím tak za dvacet minut a zase ho přenesu do postýlky a spí dál. Na tohle si fakt nemůžu stěžovat a myslím, že mám neuvěřitelně zlaté dítě.

Mrzí mě, že jsou taková strašná vedra, tak skoro nemůžeme ven. Chodíme ráno mezi šestou a devátou na procházku (podle toho, v kolik vstáváme) a pak už jsme doma a máme zataženo, aby tu nebylo třicet stupňů. Ale za pár dní jedeme na Vysočinu na dovolenou, tam je nepřekonatelně lépe, takže už se moc těším!

Zdenda mi hrozně pomáhá, i když mi přijde, že si pořád myslí, že dělá málo. Co jsem ale četla hodně diskuzí o tatíncích, často to vypadá doma tak, že se dítěte bojí a odmítají ho i převléknout, aby mu náhodou neublížili nebo neudělali něco špatně nebo to prostě všechno ohledně dítěte nechávají na partnerce. Bála jsem se, aby Zdenda nebyl ten první případ, ale fakt není. Řekla bych, že zezačátku to všechno zvládal mnohem lépe jak já a teď se smějeme tomu, že je mistr v přebalování, protože to si vzal na starost, takže když není v práci, přebaluje on. Já se v tom ještě tak plácám a než Olíka přebalím a převléknu, hodně zkusí :D

Ty první tři dny byly rozhodně nejtěžší, nejen kvůli Oliverovi, ale i kvůli mě. Všeho jsem se bála, brečela jsem, protože mi přišlo že vůbec nic nezvládám, jakmile jsem se nevyspala, všechno jsem viděla černě a vedlo mě to k přemýšlení, jestli vůbec budu a jsem dobrá máma a jestli třeba na dítě nebylo moc brzy a jestli to všechno nebyl velký omyl. Jo, přiznávám se k tomu a stydím se to i napsat, ale prostě to tak bylo. Byla jsem strašně nejistá a bála jsem se, co bude dál. Přibližně ale ten třetí - čtvrtý den, kdy už jsme na sebe byli více navyklí, kdy už jsme zaváděli nějaký ten režim a už jsem nebyla v těch miminkovských věcech jako ryba na suchu, se to změnilo. Stačilo aby se Oliver usmál (i když vím že to ještě není ten "pravý" úsměv), abych ho viděla jak spí a jak je úžasnej a krásnej a dokonalej a věděla jsem, že bych za nic neměnila. Že je to naše dítě, že i kdybych se mohla v čase vrátit zpátky, šla bych do toho znova, protože to za to prostě stojí. Navíc mě dostává, jak je Oliver celej Zdenda. Přijde mi, že ze mě nemá vůbec nic - ale vzhledově (když se dívám na přítele na starších fotkách jako dítě) to je prostě celej táta. A je tak úžasný mít v miniverzi navíc někoho, koho tak moc milujete. A už musím přestat s těmahle sentimentalitama, nebo budu brečet, znám se!

Mějte se krásně, myslete na nás a moc děkuju za všechny pozitivní reakce. Budu se snažit odpovídat na komentáře a na asku, co to jen půjde! :)



 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa


Komentáře

1 Alča Alča | E-mail | 11. srpna 2015 v 22:04 | Reagovat

jo to znám :D 9 měsíců mimčo nosíš pod srdcem a pak zjistíš že se podobá na NĚJ!! nespravedlnost :D taky to tak máme :D
to že ze začátku nestíháš je normální, ale cca v po dobu šestinedělí byste si na sebe měli zvyknout a pak budeš časem stíhat i lehčí věci doma :)  vlastní zkušenost, v neděli bude té mojí prďolíně 7 měsíců :D nechávám jí hrát si na zemi na dece mezitím co uklízím a vařím atd :) malá je taky hodná, pláče málokdy :)

2 Kristýna Kristýna | 11. srpna 2015 v 22:22 | Reagovat

Oliver je nádherný! Moc vám to přeju a držím palce.
Mějte se krásně ♡

3 Denika Denika | 11. srpna 2015 v 22:31 | Reagovat

Oliver je nádherný, a na tátu moc podobný, oběma to moc moc sluší. :-) Všechno zvládneš a jsi určitě skvělá máma. Sice ještě děti nemám a ani neplánuju, ale všichni to zvládli, tak vy určitě taky. :-) Mějte se dobře a užívejte si spolu! :-)

4 Victoria Victoria | Web | 12. srpna 2015 v 9:22 | Reagovat

Krásně jste to všechno zvládli. Za chvíli z tebe bude úplný profík :-). A až jednou pořídíte Oliverkovi (mimochodem úžasné jméno!) brášku nebo ségru, bude to pak úplná brnkačka :-).
Hrozně mě pobavila ta druhá fotka, povedla se :-).

Ať se daří!

5 natasas natasas | Web | 12. srpna 2015 v 13:14 | Reagovat

To je ale nádherné miminko! :) Jak už jsem psala u předchozího článku, máš můj obdiv, že to takhle zvládáš. Já bych asi vážně nebyla dobrá matka. Mějte se pěkně!

6 Terez Terez | 13. srpna 2015 v 9:00 | Reagovat

Ahoj Mers, krásný článek. Sledovala jsem tě už na starém webu, takže jak jsi napsala nejde ani tak o maminkovské články ale věděk jak se máš a co děláš, za mě určitě další podobné články ze života.Oliver je nádherný :)

7 P. P. | Web | 13. srpna 2015 v 9:19 | Reagovat

Ahoj, jsem moc ráda za tyhle články. Ty osobní zkušenosti se čtou nejlépe, protože ta obecná fakta o porodu obvykle nic moc neříkají a nebo jsou zkreslená.
Říkala jsem si, jestli se vám malý nenarodí už třicátého července na moje narozeniny :D Máte opravdu krásného syna, přeju hodně štěstí =)

8 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 13. srpna 2015 v 20:14 | Reagovat

Je slaďoučký :-)
Maminko, moc Ti držím palce, začátky nejsou nikdy úplně jednoduché, ale jak sama píšeš, máš skvělého chlapa, který Ti hodně pomůže a to je dobře.
A že nebude uklizeno? No jéje... Malý ještě neleze, aby všechno olizoval a troška prachu se dá utřít i příští týden.

9 Doe Doe | Web | 14. srpna 2015 v 11:16 | Reagovat

Oliver je hrozně roztomilý :) .. Už se nemůžu dočkat, až budeme mít mimčo doma my :) .. Mamka je v 6 tt. :)

10 Lucienne Lucienne | E-mail | Web | 14. srpna 2015 v 17:03 | Reagovat

Těžko bych napsala, že to co zažíváš je normální, protože mimčo nemám, ale veřím tomu, že jsi a budeš ta nejlepší máma! :-) Oliver je fakt slaďoušek malinkatej, počkej až začne cupitat :-)

11 Rose Rose | 15. srpna 2015 v 23:21 | Reagovat

Moc gratuluju a přeju hodně síly a úsměvů od Olíka. (Jinak - vybrali jste hrooozně hezké jméno, Mers!)
Neboj, ty jsi a budeš naprosto skvělá máma! A víš, že se vždy můžeš opřít o Zdendu ;)
Mějte se krásně!

12 Péťa Péťa | Web | 16. srpna 2015 v 23:37 | Reagovat

Malý je přímo neuvěřitelně roztomilý! Přeju, ať si rychle zvykne na všechno nové a ať s ním máte jenom radost! A držím palce, abys to zvládala :) musí to být náročné.

13 Jitka Jitka | Web | 18. srpna 2015 v 9:00 | Reagovat

Jejky, Oliverek je takový malý kulíšek, ty kukadla, jezuuuus. Já mám pro miminka slabost, a jakmile nějaké vidím, nejraději bych ho upusinkovala (jsem ráda, že mě nenapadlo pusinkovat monitor). Ale jsi dobrá, určitě budeš a jsi dobrá maminka ♥

14 Jitka Jitka | Web | 18. srpna 2015 v 9:00 | Reagovat

Jejky, Oliverek je takový malý kulíšek, ty kukadla, jezuuuus. Já mám pro miminka slabost, a jakmile nějaké vidím, nejraději bych ho upusinkovala (jsem ráda, že mě nenapadlo pusinkovat monitor). Ale jsi dobrá, určitě budeš a jsi dobrá maminka ♥

15 Tutik Tutik | 19. srpna 2015 v 20:09 | Reagovat

Kde je ten aktualni clanek o tvem tele po porodu? :-O

16 Mersmerize Mersmerize | 20. srpna 2015 v 21:36 | Reagovat

[15]: Koukala jsem ze se mi omylem hodil do rozepsanych, obnovim ho az se dostanu do administrace blogu. Jsem ted na mobilu, protoze jsme s malym v nemocnici :/

17 L. L. | Web | 24. srpna 2015 v 13:49 | Reagovat

HODNĚ ZDRAVÍČKA ♥

18 Jitka Jitka | Web | 27. srpna 2015 v 13:46 | Reagovat

[16]: Jejda mane, a co se stalo?

19 Jitka Jitka | Web | 27. srpna 2015 v 13:46 | Reagovat

[16]: Jejda mane, a co se stalo?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama