Druhý měsíc s miminkem

23. září 2015 v 16:15 | Mersmerize |  Maminkou na plný úvazek
Protože už se blíží začátek dalšího měsíce, musela jsem si zastesknout, jak rychle ten čas utíká - Oliver je tu s námi už 7 týdnů a pár dnů, za chvíli rovné 2 měsíce. Už to není to malinké (dobře, on nikdy nebyl úplně malý) miminko, které jen spí, jí a potřebuje přebalit. Už je z něj velký kluk, který se umí pořádně zasmát, zajímá ho vše okolo a už to prostě není to stejné novorozeně, které jsme přivezli z porodnice a s kterým jsem si nevěděla rady. Občas je mi až smutno z toho, že za malou chvilku už začne mluvit a chodit a bude úplně samostatný - jasný, každé období má něco do sebe, ale tohle miminkovský má prostě to super úžasný kouzlo, na které jsem se těšila jako těhotná nejvíc!



Co se stalo důležitého v druhém měsíci života malého Olivera? Když se zamyslím, největší změna je ta, že začínáme docela úspěšně zajíždět denní a večerní režim. Snažila jsem se i celý první měsíc mít určité rituály (např. před usínáním, po obědě), které nám pomohou snadněji přežívat a hlavně - takhle malé děti rituály a určité plány skutečně potřebují. A nejen děti - i rodiče. Protože když bude malé dítě dávat spát nepravidelně, nebudete se v tomhle snažit, nebudete ho uspávat v postýlce, ale třeba při kojení nebo u sebe v posteli, časem se z toho stane takový malý bič a dítě si neutvoří režim a je vymalováno. Asi se nejdou i takoví, kteří se mnou nebudou souhlasit ve spoustě věcech, ale tohle je prostě názor a i styl výchovy, za kterým si stojím a zatím se to vyplácí.

Jak? První velká super věc je ta, že Oliver už usíná sám. První týdny usínal u mě na ruce při houpání, chování nebo občas usnul u kojení. Z toho jsem byla trochu špatná, protože jasně - když usne miminko v náručí, je to krásnej pocit a neodpírala jsem mu to, ale Oliver je prostě velký dítě a jakmile ho chovám dlouho, je to dost nepříjemný. Bolí ruce, záda a nedokážu si představit, že by si na tohle zvykl a musela bych ho denně mít třeba dvě hodiny v kuse na ruce, aby laskavě usnul i v pozdějších měsících. Už totiž váží sedm kilo a zkuste si nosit dvě hodiny sedm kilo - není to žádná sranda. Takže jsem si prostě řekla, že ho naučím usínat v postýlce. Nelámala jsem to přes koleno, ale řekla jsem si, že budu důsledná, ale opatrná. Začínala jsem tak, že jsem zavedla pevný rituál, kdy malého kolem šesté večer nakojím, potom si hrajeme, povídáme, cvičíme a chystáme večeři pro mě (dobře, chystám jí já, Oliver většinou koukám a komentuje mi to blíže nespecifikovatelnými skřeky) a kolem sedmé připravím vaničku, vykoupu ho, obléknu, v půl osmé nakojím a je čas spát. Před kojením všude zatáhnu žaluzie a rozsvítím jen hvězdičku (malá lampička), aby už měl Oliver jasné znamení toho, že je večer, tma a má se spát. První pokusy samostatného spaní bylo to, že jsem ho po odříhnutí po kojení chvíli chovala, aby byl lehce unavený, potom jsem ho dala vedle sebe na gauč, lehla si vedla, chytla jsem ho za ručičku, dala dudlík a čekala až usne. Povedlo se druhý večer a pak jsem ho spícího přendala do postýlky. Další večery, když už tohle "nechování" v náručí zvládl dobře, jsem šla ještě dál a po kojení a pár minutovém chování, jsem ho dala do jeho postýlky, zazpívala mu, držela ho za ručičku, dala dudlík, hladila a když takhle (zase druhý den) úspěšně usnul, jsem zhasnula a odešla jsem. A do třetice teď už je zvyklý na to, že chvíli chováme, po tom ho dám do postýlky, zazpívám mu, pohladím ho, zhasnu lampičku, rozsvítím na chodbě, nechám otevřené dveře, aby mě slyšel, že tam chodím a zatím jdu do kuchyně mýt nádobí. Do čtvrt hodiny spí. Vítězství! Už to takhle praktikujem dva týdny a je to paráda. Navíc i na něm je vidět, jak mu tenhle pravidelný režim vyhovuje a já jsem ráda, že spí v pohodě ve vlastní postýlce.

Tady asi hodně maminek zakroutí hlavou a třeba si i budou myslet, jaká jsem hrozná osoba a matka, protože dítě by mělo spát s maminkou a ne samo a že to není přírozené a podobně. Na jednu stranu je to přirozené, souhlasím a je to strašně úžasné a upřímně - kdybych byla sama a dítě by pro mě bylo jediný středobod celého mého života, ano - na nějakou postýlku bych se v prvních měsících vykašlala a vzala si ho do postele a tam spokojeně spala. Je to totiž i hrozně pohodlné, protože když se v noci vzbudí na kojení, nemusím vstávat, brát ho z postýlky a po kojení zase ho tam dávat a jít si lehnout. Sama ale nejsem a Oliver není jediný muž mého života. Přišlo by mi to poměrně nefér vůči mému příteli, kdybych ho třeba poslala spát na gauč nebo ho donutila spát na kraji postele (a že se to ve spoustě rodinách stává často). A nejen, že by mi to přišlo nefér, bylo by mi to líto, protože mám ráda, když můžu spát u přítele v náručí a mám vedle sebe někoho. Takže jsem udělala ten kompromis, že přes noc spí Oliver u sebe v postýlce (která je ale hned vedle té naší), do postele ho beru na kojení, kde se nají a pomazlíme se, ale kolem 5 hodiny ráno ho dávám k nám a tam spolu ve třech spíme až do rána. A to mi přijde asi jako pro nás nejlepší. Nemyslím si, že by nějak trpěl tím, že celou noc nespí se mnou - přeci jen, má mě hned vedle ve stejné místnosti a poslední fázi noci spí vždy s námi. Já sama jsem takhle taky byla vychovaná a drtivá většina dětí z mojí generace a žádné následky z toho nemám. Svoje rodiče miluju a nevidím jediný důvod, proč by kvůli spaní ve vlastní posteli mělo nějaké malé dítě trpět. Ale pokud nějaká maminka chce spát se svým dítětem nebo spí v posteli i s manželem ve třech a vyhovuje jim to, vůbec to nemám za zlé a ať si prostě v tomhle každý zvolí to, co mu vyhovuje.

Druhá změna, která mě hodně potěšila je ta, že se mu začalo hrozně líbit koupání! Všichni mi totiž říkali, jak jejich děti milují koupání a hrozně se těší. Já byla první týdny a vlastně celý první měsíc zoufalá, protože Oliver koupání nenáviděl a chytal při něm hrozný hysterický záchvaty - to si snad ani nedovedete představit. Stačilo, abych ho v sedm svlékla a jen se s ním v náručí přiblížila koupelně a už byl řev, který slyšeli snad i lidi žijící ve vedlejších baráčcích a divím se, že na nás nikdo nevolal sociálku, protože si museli myslet, že tam to dítě snad týráme. Hodně známých mi ale říkalo, ať to beru v klidu, že po prvním měsíci to přejde a začne se mu to snad líbit. A fakt že jo! Po čtyřech týdnech a pár dnech jako když utne a bylo po řevu. Nejdřív se koukal při koupání nedůvěřivě, jako že se ho chci vraždou utopením zbavit a byl v hrozné křeči, ale aspoň nebrečel. A teď poslední dva týdny se už směje a kope nohama a i když je třeba předtím naštvaný nebo rozmrzelý, voda ho zaručeně rozesměje a uklidní. Koupání se tak stalo jednou z nejzábavnějších aktivit a už ve vaně dokáže vydržet pěkných pár minut. Začínám se ale bát toho, že za chvíli se mu to začne tak moc líbit, že začne řev při vyndávání a sušení ručníkem.

Taky už vůbec nechce dudlík. Zezačátku ho měl ráda na spaní, i ve dne, ale teď ho odmítá a jen se rozčiluje. Což je na jednu stranu dobře, protože aspoň nám odpadne povinnost odnaučování později až bude starší. Co se týče kojení, pořád plně kojím a zatím jsme nemuseli dávat žádný dokrm, což je fajn, ale uvidí se časem. Nejsem si totiž jistá, jestli za pár týdnů mu pořád mléko bude stačit, už teď občas i po kojení bývá neklidný, protože mu ta porce nestačila, takže musíme kojit častěji.

Už si začínáme dobře rozumět, nebo při nejmenším aspoň já mám pocit, že začínám rozumět jeho pláči. První týdny je totiž hodně stresující to, že miminko brečí a většina maminek neví proč. Po nějaké době se to ale dá odposlouchat a zjistit, jaký typ pláče co signalizuje. Každé miminko to má trošku jinak, proto moc nepomůže číst si o tom na internetu. Zkoušela jsem to, ale stejně jsem to rozpoznala až zkušenostmi a časem. A je to super, protože když brečel jako novorozeně, nevěděla jsem, jestli už třeba nemá hlad nebo ho něco nebolí a bylo to dost demoralizující, nevědět co se děje.

Oliver je většinu času hrozně hodné a spokojené miminko. Když je najedený, odříhnutý, přebalený a čistý, dokáže se pořád jen usmívat a je už vidět, že hodně vnímá okolí a snaží se k sobě přitáhnout naší pozornost, když se třeba bavíme spolu s přítelem a on leží a kouká. Různě povídá a stačí se na něj podívat a začne se hrozně smát, často i dost nahlas, čemuž se samozřejmě smějem taky a to ho rozesměje dvakrát tolik. A hlavně, čím je větší, tím menší má potřebu být neustále nošený. První týdny musel být neustále u někoho na ruce nebo v kočáře a nebyla možnost, abych ho odložila když nespal, to začal řev. Teď už ale dokáže být poměrně dlouho třeba v houpátku nebo na gauči a sledovat dění okolo. Už se domácnost skoro vrací k normálu před narozením miminka, protože už zvládnu celkově úklid i kuchyň.

Celkově na závěr nemůžu říct nic špatného. Spí úžasně, přes den je úžasný, úsměvaný. Prospívá sakra dobře - u doktora v 6 týdnech na kontrole už měl 64 cm a 6.800g a my jsme prostě spokojená a šťastná rodina. Jsem za to hrozně vděčná, protože to tak nemuselo být a bála jsem se, jestli to budem zvládat a jak to bude časem s námi vypadat. Nemůžu si ale stěžovat, mám kouzelný dítě a skvělého partnera, co víc si přát! :)




 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa


Komentáře

1 Nika Nika | 23. září 2015 v 17:35 | Reagovat

Ahoj Mers, je možné napsat ti na mail? Mám pár otázek ohledně léku, přesněji antidepresiv a vím, že ty pracuješ v lékárně. Samozřejmě pokud ti to nevadí:)

2 Denisa Denisa | 23. září 2015 v 20:02 | Reagovat

To je paráda! Malej je moc krásnej a šikovnej chlapeček. :) Moc ráda čtu tvoje články. Ať se vám daří! :)

3 Denika Denika | 23. září 2015 v 21:23 | Reagovat

Máš skvělý styl výchovy, takhle to má být. Ať se Vám i nadále tak pěkně daří, Oliver je krásný :)

4 Quinn Quinn | 24. září 2015 v 21:43 | Reagovat

Ten je krásný, jak se krásně směje, vyplazuje jazýček :). Tvůj styl výchovy se mi líbí,  je dobře že nezapomínáš na přítele ani na sebe. To že spí v postýlce mi přijde správný, hlavně do budoucna. Jak si napsala máš v životě dva chlapáky, ne jen Olího. Pa pa

5 Rose Rose | 25. září 2015 v 21:30 | Reagovat

Nádherné! ;) Přeju ať se vám takhle úžasně daří i nadále :))

6 Péťa Péťa | Web | 26. září 2015 v 12:32 | Reagovat

To je vážně krásně usměvavý koblížek :) myslím, že s tím pevným režimem máš pravdu, kamarádka to taky tak zavedla a nemůže si to vynachválit. A osobně si myslím, že je dobře, že s vámi Oliver není v posteli celou noc, protože bys určitě měla, minimálně podvědomě, strach, že si na něj omylem lehneš a mohla by jsi z toho špatně spát. I malý potřebuje vlastní prostor. Zkrátka a dobře mi to přijde správné, že spí v postýlce :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama