Co jsem o porodu nevěděla a co mě na něm překvapilo #2

8. listopadu 2015 v 20:29 | Mersmerize |  Z deníku budoucí maminky
Na úvod nejprve napíšu to, že mě hrozně překvapilo, jaký měl srpnový článek O mém porodu ohlasy, jak moc se sdílel, kolik lidí ho četlo a kolik mladých dívek zaujal. Psalo mi totiž i soukromé zprávy desítky slečen, které se ptaly na různé věci a gratulovaly a to prosím často byly holky, které samy děti nemají a jsou ve věku, kdy ještě pár let dítě určitě plánovat nebudou. Když jsem se o tom včera bavila s ženskou stranou mojí rodiny, prý je to hlavně proto, že na internetu je spousta informací a diskuzí, ale málo podobných článků, kde by se o porodu vše bez obalu napsalo. Asi jo, částečně to určitě bude pravda. A druhá věc, která mě překvapila byla ta, že mi nikdo nenapsal a "neokřikl" mě, jak tyhle věci můžu psát na blog, kam chodí tolik mladých dívek a žádná mi nenapsala, že kvůli porodu nikdy dítě mít nebude. Ano, byly reakce typu, že je to dobrá antikoncepce, ale většina takových reakcí byla od věkově mladších holek a nemyslím si, že to bylo míněno na 100% vážně. Tedy - pro ně to vážné bylo, ale upřímně - já si třeba před deseti lety říkala (po tom, co jsem zjistila, co vlastně porod dítěte obnáší), že budu bezdětná a ať si rodí někdo jinej, hotovo. No a vidíte, jak to dopadlo. Mám doma tříměsíčního Olivera. To jen na úvod.

Teď už k jádru věci. Na samotném porodu mě překvapilo strašně moc věcí. Skutečně nejvíc to, že to fakt není jako ve filmu a už vůbec takové, jako jsem si představovala a linkovala od začátku. Nejdřív prosím vezměte v úvahu to, že každý porod je úplně jiný. Někdo rodí dvacet hodin, někdo hodinu, někdo jen několik minut, někoho to bolí jako svi*ě, pro někoho je to nejhezčí zážitek jeho života a někdo úplně zapomene. Zkrátka, to, co si přečtete tady, není obecně vztažitelné na všechny porody, zkrátka nemůžete generalizovat pojem porod. Tak jako tak jsem se ale rozhodla sepsat vám to, co mě na mém porodu nejvíc překvapilo a co jsem ještě jako těhotná skutečně nečekala.



Že to taky nikdy nemusí přijít
Když člověk kouká na filmy a bere to jako realitu, čekal by, že když je ženská v devátém měsíci, stane se to. Bum - praskne jí v termínu voda (nejlépe na den a vteřinu přesně), má pod sebou mokrou kaluž, nasedá do auta a stodvacítkou frčí s manželem do porodnice. Nejhorší na tom ale je, že to vůbec není pravda.

Když mi moje doktorka někdy při první kontrole v těhotenství dala předpokládaný termín (22. července), počítala jsem s tím, že to bude od 20. do 24. července a hotovo. V těhle dnech se prostě to škvrně narodí a přes to vlak nejede. Nepočítala jsem s tím, že budu každý den od termínu čekat, jestli mi začnou nějaké bolesti, jestli mi praskne voda a že mi přítel bude každou hodinu, co je v práci psát, jestli už. A taky jsem nečekala, jak naštvaná budu, když se mě známí budou při náhodném potkání ptát: "Tos ještě neporodila?" Nejradši bych jim vyškrábala oči a při tom křičela: "Vypadám snad s tímhle bubnem, že už jsem porodila???!!!"

Na vyvolávačku jsem nastoupila 31.července a Oliver se narodil v sedm ráno den potom. Když se na to podívám zpětně, v tu chvíli bych byla radši, aby to přišlo dřív a abych to nečekala, ale na vyvolání vlastně nebylo nic tak hrozného (jak se často řeší v diskuzích) a navíc jsem věděla, kdy to přijde, takže den předtím jsem povlíkla peřiny, vytřela, umyla nádobí, vše připravila, nakoupila, navařila do zásoby, pečlivě připravila a zkontrolovala všechny věci do porodnice a zkrátka udělala to, co normálně ženská často nestihne, pokud jí praskne voda a má bolesti po sedmi nebo méně minutách. Ale to čekání bylo fakt na nic.

Váhový odhad a realita
Když jsem byla ve 36. týdnu těhotenství (přibližně), řekli mi, že váhový odhad škvrněte v břiše je něco málo pod tři kila. Říkala jsem si, že teda moc nepřibral od té doby, kdy jsem byla na posledním ultrazvuku ve 30. týdnu (kdy měl cca 2.400g), ale bylo mi řečeno, že ultrazvuk se může seknout AŽ o půl kilogramu. Pořád jsem si ale říkala, že já jsem se narodila a měla jsem kolem 2,5 kg, přítel to samý, takže asi budeme mít menší miminko, takže to je normální, genetika taky hraje roli. Stejně jsem ale měla "blbej" pocit. Takový to, kdy se bojíte, že budete mít obrovský dítě a ten porod bude stát za nic, kvůli tomu, že zrovna vy nemáte malinkatej uzlíček štěstí, ale to štěstí se ani nebude moct vejít do zavinovačky. Pamatuju si, že jsem seděla s mojí mámou na balkoně a projížděla svůj facebook, když bývala spolužačka, která měla termín týden po mě, porodila asi dva týdny přede mnou, nahrála tam fotky a napsala, že mají malinkého chlapečka, který měl porodní váhu jen něco přes 2 kg. Rozčilovala jsem se a říkala jsem: "Ty vole, teď mám rodit já, ne ona. No mami jako, podívej se na to, nejenže porodila dřív, ale ještě má takový malý dítě. To já určitě porodím tak za rok a budu mít nějakou pětikilovou zrůdičku". Obě jsme se tomu smály a mrzí mě, že jsem tu konverzaci nenahrála, protože vědět, jak moc pravdě blízko budu... Teda až na to, že moje dítě není zrůdička, je to andílek! Ha!

No a pak nastal den vyvolávání porodu, šla jsem na ultrazvuk a říkala jsem si, snad nebude mít přes čtyři kila. Chci něco v normě! A doktor se podíval a řekl: "Dobrý, vypadá to tak kolem těch tří kilo". Oliver se narodil o dvacet čtyři hodin později a vážil 4.830g. Nevěřte váhovým odhadům, nevěřte tomu!

Co bolí a co nebolí
Jsem ten typ pacienta, co vždycky chce vědět, co se děje. Jakmile doktor bude něco provádět, jakmile vezme nějaký nástroj, prostě chci, aby mi řekl, jestli to bude bolet, jak to bude bolet, co s ním bude dělat, jak to bude dělat a kvůli čemu to dělá. Nenávidím být neinformovaná! U porodu jsem se ptala často. Když mi zaváděli epidurál, rovnou jsem anesteziologovi řekla, ať mi říká všechno, co dělá, ptala jsem se porodníka při jakémkoliv úkonu, co se zrovna děje a co můžu očekávat a hodně mě překvapilo, co vlastně vůbec nebolí, nehledě na to, jak děsivě to zní.

Třeba takový epidurál při porodu probíhá nejčastěji tak, že si na porodním lůžku lehnete na bok, uděláte kočičí hřbet, a anesteziolog zavede jehlu do páteřního kanálu, meziobratle. Zní to děsivě co? Něco si nechat zavádět k míše a do páteře... Na internetu jsem měla načtenou všechnu teorii a věděla jsem, že kolikrát se to nepovede, bolí to i měsíce potom a kdesi cosi. Ale věřila jsem doktorům a bylo to super rozhodnutí. Vůbec jsem to necítila, byl to jen tlak, asi jako když si přiložíte na páteř ukazováček a trošku zatlačíte. To bylo všechno. Nebo třeba takové prasknutí plodové vody. Mně sama voda nepraskla, takže během porodu musel pan primář vzít obrovské, dlouhé, kovové a špičaté nůžky (ráda se vyžívám v detailech!) a zavézt je k plodovým obalům a propíchnout je. To je snad ještě děsivější než ten epidurál. Ale nic jsem necítila. Ani žádný tlak, ani bolest ani dotyk. Plodové obaly totiž nejsou inervované, nejsou tam nervy, tak proto.

A na konec - hodně žen se bojí tlačení při porodu. Říkají si, že to musí být nejhorší, lehnout si na lůžko a vytlačit dítě. Víte co? To byla u mě naprosto snad ta nejlepší, nejrychlejší část, kdy jsem cítila nejvíc úlevy. Proti první části porodu je to něco, na co se pak už hrozně těšíte a je to (většinou) pohodovka.

Utíká to
Další věcí, kterou úplně přestanete vnímat a překvapí vás to, je čas. Já v podstatě rodila dvacet čtyři hodin. Resp. s těmi skutečnými bolestmi asi osmnáct a když si to řeknete, napadne vás, jak hrozně dlouhá doba to je. Nespí se, pořádně člověk nejí a furt ho něco bolí. Ale ten čas... Utíká strašně rychle. Mezi kontrakcemi se většinou dá spát, když už je ženská hodně unavená a i když v tu chvíli jsem měla pocit, že to musí trvat snad padesát tisíc hodin a šedesát milionů minut... Ne kecám. Pamatuju si, jak v největších bolestech jsem koukala na hodiny a byly čtyři ráno, za pět minut jsem se podívala znova a bylo šest. Kouzlo?

Důležitost dýchání
Co bych zpětně v těhotenství udělala jinak je to, že bych si zašla na nějaký předporodní kurz, kde se řeší správné dýchání při porodu. Ono, když člověk není vůbec nijak připravený, dýchá při kontrakci tak, jak dýchá třeba když uběhne pár kilometrů a je hodně unavený a udýchaný. Tzn. dýchání je spíš hlubší a snažíme se do těla dostat co nejvíc kyslíku. Když tohle ale budete dělat celý porod - třeba dvanáct hodin a každé čtyři minuty, organismus se překysličí a hrozí omdlení, závratě a jiné nepříjemné stavy. Proto žena musí dýchat hodně rychle a hodně povrchově. To je snad jediná věc, kterou měli ve filmech správně! Ono zezačátku, když ty bolesti ještě nejsou tak silné, si připadáte směšně, jako pejsek. Ale pak už je to jediná věc, která vás drží nad vodou a tělo vás i nutí takhle dýchat.

Na druhou stranu slyšela jsem i zkušenosti těch, které na podobných přípravných kurzech byly a říkaly, že to ani moc podstatné nebylo, protože při porodu na všechny skoro zapomněly a porodní asistentka jim to musela připomínat. Tak nevím, ale kdybych mohla vrátit čas, šla bych aspoň na jednu předporodní lekci.

Krása epidurálu
Nejprv - nechci žádnou budoucí rodičku ovlivnit, zda si nechat nebo nenechat epidurál zavést. JE to každého rozhodnutí a má jak svoje plusy, tak i minusy. Já jsem se ale moc nerozmýšlela a epidurál jsem chtěla. A bylo to fakt krásný, normální drogovej ráj. Zavedli mi to na porodním sále, musela jsem pár minut vleže počkat a pak opatrně přejít zpátky na pokoj. Ono se totiž stává, že člověk méně - první minuty po zavedení - cítí nohy nebo mu brní. Já cítila jen jemné brnění a za pár minut jsem po svých v pohodě šla zpátky.

A za pár vteřin, kdy měla přijít kontrakce.... skoro nic nepřišlo. Bylo to jen takové, nevím jak to popsat, jako kdyby jste na sobě měli molitan a někdo vás jemně praštil do břicha. Prostě jen taková vzdálená bolest, spíš silnější tlak. Takže jsem si mohla na pár minut lehnout a vyspat se a připravit se na další fázi. Říkejte si mi co chcete, ale já epidurálu nelituju, dodalo mi to sílu. V době, kdy mi zrovna zabral jsem s přítelem seděla na posteli, koukali jsme na Šlágr TV a smáli jsme se tomu, jaké v porodnici mají TV kanály a že by to měl vidět můj táta, který tuhle stanici sleduje :D. Pak už jsem chvilku spala a nevěděla o sobě. JO a ještě jsem stačila na facebook napsat status, jak by měl vynálezce epidurálu dostat nobelovku za mír!

Porodní sál
Jak už jsem napsala, nebyla jsem na žádném předporodním kurzu ani na prohlídce porodnice, takže to, jak vypadá porodní sál jsem viděla poprvé až při porodu. Konkrétně kolem 11 večer, když jsem si tam šla lehnout na píchnutí epidurálu a hrozně mě to vyděsilo. Bylo to docela pěkné lehátko, širší a větší, ale ne úplně nepodobný křeslu u mého gynekologa, ve světle žluté barvě, ale to nebylo to, co mě vyděsilo. Co mě vyděsilo, byly světla. Nad tím lehátkem bylo takových světel a svítidel (resp. myslím, že tam bylo jen jedno, ale svítilo tak za třicet mých lampiček), že jsem se cítila hůř jak u zubaře, kde mi tohle světlo neskutečně vadí. Působilo to na mě hrozně neútulně, hrozně strašidelně a v tu chvíli jsem si řekla: "Ty seš pitomá, udělat si dítě a rodit... Že sis to nerozmyslela, to prostě nedám" A klidně se smějte, ale začala jsem se klepat. Nevím jestli to skutečně bylo tím, nebo tím, že tam asi byla zima a já na sobě měla jen nemocniční košili, ale klepala jsem se tak, že anesteziolog musel několik minut čekat až se uklidním, protože na zavedení epiduralu je potřeba ležet úplně v klidu. A já se klepala tak, že mi drkotaly zuby a nemohla jsem ani mluvit. Tak hrozně mě to vyděsilo. Nakonec jsem se ale uklidnila a bylo to dobrý.

A víte co? Když jsem pak rodila a ležela na tom lůžku, bylo mi nějaké světlo naprosto ukradené, bylo mi jedno, kdo na mě kouká, co dělá porodník, celej svět mi byl ukradený a vůbec jsem nevnímala, co se děje kolem mně. I kdyby kolem letěl superman s batmanem na zádech a křičeli by "Do nekonečna a ještě dál" - bylo by mi to naprosto ukradený. V tu chvíli člověk vnímá úplně jinak a dokud nezažijete, neuvěříte.

Doba porodu
Co vám ve filmech neřeknou a co tam neuvidíte často je to, jak je vlastně takový porod na doby rozdělený a jak dlouho SAMOTNÝ porod trvá. Alespoň já na to nebyla připravená. Resp. byla jsem připravená na to, že bolesti mohou být dlouho, ale myslela jsem si, že přijdu na porodní sál a budu tam několik desítek minut, i hodin. U mě to ale bylo extrémně rychlé. Když porodník zavelel, jdem na sál (asi po těch osmnácti hodinách), za necelých deset minut se narodil Oliver. Trvalo to asi dvě nebo tři kontrakce, i s cestou na sál, i s tím, že jsem neohrabaně lezla na křeslo. Prostě, byla to strašná rychlovka a to, že na mě byli všichni hrozně hodní, že mi říkali, jak to jde suprově a říkali mi, co ještě zbývá a jestli už je venku hlavička nebo není, to bylo jediné co jsem vnímala a to, co mi dodalo tu sílu. Když jsem si totiž na to křeslo lehla, říkala jsem si, že jestli ještě tady budu tak dvě, tři hodiny ležet, tak jako nevím... Ale byla to paráda.

První dojmy a hormony
To, když naposled zatlačíte a když vám dají ten modro-fialovej, krvavej a uřvanej uzlíček na břicho, to je něco, kvůli čemu stojí za to rodit znova. Musím to prostě napsat, i když jsem si to předtím nikdy nemyslela. Chápu, proč někdo dokáže porodit i sedm dětí a chápu, proč jsou z tohohle momentu všichni u vytržení. Je to něco, co se jen tak nezažije a kdybych si měla vybrat jednu věc, kvůli který být třeba porodníkem a jeden nejsilnější moment, proč být znovu maminkou, je to právě tenhle. Kdy se všechna ta bolest zúročila a vy máte na břiše svoje dítě, který řve, neví kde je, vypadá naprosto hrozně, ale je vaše a v tu chvíli je celý váš svět. A ono to brečí a vy taky brečíte a nejde to zastavit.

Brečela jsem pořád. Brečela jsem celou dobu, co jsem měla Olivera na břiše, brečela jsem celou dobu, kdy mě kontroloval porodník, brečela jsem, když byl Oliver v zavinovačce u Zdendy v náručí, brečela jsem, když mi všichni na sále blahopřáli, brečela jsem, když jsme posílali SMSky rodině, brečela jsem, když Olivera odnesli po pár hodinách pryč, brečela jsem, když ode mě odcházel přítel a brečela jsem, když jsem si uvědomila, že to mám za sebou. A nebyl to pláč hysterický, smutný a ani nešel ovládnout. Prostě jsem jen koukala a tekly mi slzy. Hormony jsou mrchy, ale stojí to za to, fakticky!


 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 denika denika | 8. listopadu 2015 v 21:54 | Reagovat

Úžasně se to čte - hlavně ten závěr! :)

2 extras-diary extras-diary | E-mail | Web | 10. listopadu 2015 v 19:54 | Reagovat

Upřímně mám z porodu trochu strach, ale jsem přesvědčená, že výsledek stojí za to a na své dítě se už teď těším :)

3 P. P. | Web | 11. listopadu 2015 v 10:14 | Reagovat

Já se třeba porodu vůbec nebojím a dokážu si představit, že bych už měla dítě. Kdyby to šlo a nemusela bych jít "doplnit" si vzdělání na VŠ, klidně bych si miminko pořídila hned. Bohužel v dnešní době je ta hranice posunutá, takže já se ho dočkám až někdy v pětadvaceti, ach jo.

Tyhle články mě baví. Vždycky se směju těm filmům - takové rychlé porody, kde maminky vypadají jako kdyby vylezly ze zkrášlovacího salonu - čisté, nezpocené, jen trochu udýchané. Jo, jo. :D

Myslím ,že ten, koho tvůj článek děsí, ještě není prostě připraven mít své dítě a podstoupit to. Díky za ně. :)

4 Péťa Péťa | Web | 11. listopadu 2015 v 23:10 | Reagovat

Znáš film Addamsova rodina? Já si vždy vzpomenu, jak rodila Morticia :D to je pochopitelně hrozná komedie, nadsázka a tak, ale vždy když se mluví o porodu, první mi vyběhne tohle.
Je pravda, že filmy hodně ovlivňují to, jak se na podobné zákroky díváme. I v jiných případech to tak. Kamarádka zdravotní sestra mi říkala, že se její pacient divil, že není na pokoji sám a nestará se o něj tým doktorů, jako je tu u Dr. House. Prostě televize dělá divy :D

5 Andy Andy | 13. listopadu 2015 v 18:25 | Reagovat

Článek napsaný s tvým osobitým a mně hrozně blízkým (trochu ironickým) humorem.Popis fialové zrůdičky mě odrovnal :D

6 toronto baby toronto baby | 24. prosince 2015 v 14:26 | Reagovat

[5]: A jak si asi vypadala ty,když jsi byla to novorozrně? Růžově??

7 m. m. | E-mail | Web | 29. října 2016 v 15:36 | Reagovat

Nejlepší článek o téhle tématice ever :) Na děti se nijak významně nechystám, ale jestli to někdy přijde a budu k tomu hledat materiály a články, tak si přeju, aby byly přesně takovýhle. Detailní, normálně lidský a pozitivní.

A taky oceňuju to jméno. V posledních letech vždycky když někde čtu blogy nějakých novorodičů nebo zprávy od známých, komu se co narodilo, permanentně si klepu na čelo. Tohle je po dlouhé době první opravdu hezké jméno.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama