Půlroční ohlédnutí za mateřstvím + překvapeníííí

1. února 2016 v 11:14 | Mersmerize |  Maminkou na plný úvazek
Je těžké uvěřit tomu, že Oliver už je tu s námi víc jak 6 měsíců (dnes resp. přesně půl roku!!). Pamatuju si, jako by to bylo včera, když jsem na těhotenském testu našla dvě čárky (ve skutečnosti těch testů bylo asi sedm) a taky se mi nezdá, že je to půl roku od té chvíle, co jsme jeli do porodnice. Prostě - čas fakticky nezastavíte a všechno utíká tak rychle. Nikdy mi to nepřišlo tak zřejmé a do jisté míry i smutné, jako mi to přijde teď, když jsem maminkou.

Ale k tématu, připravila jsem pro Vás speciální článek, který vás doufám potěší a rádi si ho přečtete. Takové malé shrnutí posledního půl roku. Ve chvíli kdy se narodil Oliver, se nám totiž změnil celý život, naprosto! A na konci najdete malé bonusy :)



I když všude říkám a píšu, že se vůbec necítím jako něčí rodič, myslím, že moje uvažování a pohled na svět se za posledních pár měsíců hodně změnil. Když se ohlédnu zpět na dobu, kdy jsem těhotná nebyla, přijde mi to jako poměrně sobecký život (nemyšleno špatně), protože jsem většinu času myslela prostě a jen na sebe. Nevěřila jsem, že až budu mít dítě, tak budu schopná a ochotná vstávat několikrát za noc a někdy i vůbec nespat, nevěřila jsem, že zvládnu takovou míru zodpovědnosti, která mě ve velkém ještě teprve čeká. Ale jak se na to tak koukám, neskromně řečeno, v mnoha věcech jsem překvapila samu sebe. I v tom, jak moc svého syna miluju. Nikdy jsem nebyla úplně typ holky, která by se rozněžňovala nad každým miminkem, chtěla koukat do každého kočárku a chovat cizí děti. Nikdy jsem netoužila po tom, mít dítě co nejdříve. Všechno to fakticky přišlo až s těhotenstvím a s mateřstvím.

První měsíce s Olíkem byly skutečně náročné a i když mi na jednu stranu chybí to malinké miminko, ten kouzelný novorozenec, co vlastně skoro nic neuměl, krom spaní, jedení a řevu, jsem ráda, že to máme za sebou. To šestinedělí bylo totiž zatím úplně nejhorší. I díky hormonům, díky tomu, že jsem neměla ponětí, co si mám v určitých situacích počít a prostě... Bylo to pro mě dost psychicky náročný. Ale zas za tím nehledejte žádný horor, projít jsem si tím musela a to miminko mi za to prostě stálo. Nedávno jsem četla jeden článek, kde se autorka rozesmutnila nad tím, jak je děsný, když maminky říkají, že šestinedělí se musí přežít a nejde to si ho užít. Chápu a mrzí mě, že jsem si ho pořádně neužila, ale bylo to těžké v tom, že jsem byla prvorodička, žádnou extra velkou nedávnou zkušenost s dětmi nemám (sourozencům už je víc jak 10 let, takže už je to taky chvíli) a byla jsem na spoustu věcí takřka sama, protože přítel chodil hodně do práce a volno měl jen dva dny potom, co nás pustili z porodnice. Navíc nedostatek spánku a celkově i trošku trauma z porodu v tom hrálo velkou roli. Asi by to vypadalo jinak, kdybych teď měla druhé dítě, věděla bych do čeho jdu a mohla bych se lépe připravit.

Je úplně neuvěřitelné, když srovnám Olivera v deseti dnech a Olivera teď. Už to není takové to nemohoucí miminko, ale človíček, který umí spoustu věcí a je hrozně hezký sledovat, jak rychle se vše učí. Tohle období je neuvěřitelně super a jsem ráda, že je to zdravej, relativně hodnej kluk, který má před sebou celý život a celý svět. Za ten půl rok určitě nejraději vzpomínám na první momenty po jeho narození, kdy jsme ho u sebe měli ještě na porodním sále. Moje oblíbená vzpomínka je i na tu chvíli, kdy se přítel vrátil na sál s Olíkem, který byl už zvážený, řekl mi, že má skoro pět kilo a koukal na mě stylem, jak jsem to zvládla a jestli brzo neumřu :D. Ráda vzpomínám na chvíli, kdy mi dali Olivera poprvé na pokoj a on mi usnul na hrudníku a já si zatím četla a napůl spala taky. První úsměv, první přetočení na bříško a zpátky, první dva zoubky - to jsou vzpomínky, který bych si ráda navždy pamatovala.

Na druhou stranu jsou i vzpomínky, který už tak šťastný nejsou, ale nejsou úplně tragické, nemůžete je srovnávat se skutečným neštěstím, ale v tu dobu ty chvíle pro mě byly fakt těžké. Celkově porod je pro mě ještě pořád dost čerstvou záležitostí, první noc s Oliverem byla hrozná a probrečela jsem jí spolu s ním. Když ve dvou týdnech života dostal ošklivý zánět ledvin a probudil se se 40 horečkou. Když se otočil tak hbitě, že mi spadl z gauče (naštěstí byly dole polštáře a deka, takže nic vážného, ale stejně je to hnusnej pocit) a růst zubů, kdy skoro nespal. Prostě všechny ty dobré věci mají i tu horší stránku, ale přežili jsme a to je hlavní! :)

Nejvíc vděčná jsem hlavně za to, že je teď zdravej, netrápí ho nic vážného a zatím se ani ničeho nemusíme bát. Občas je mi úzko z toho, jak slyším co komu je, jak se narodilo nějaké dítě postižené nebo se mu něco stalo. Jsme spokojený, všichni zdravý, máme se rádi, máme hezké bydlení, milující rodinu. Snažím se nebrat to jako samozřejmost, protože znám spoustu lidí, co tohle nemají a zasloužili by si to. Život je totiž občas nefér, a i proto jsem ráda, že máme to, co máme!









 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Eliška Eliška | E-mail | 3. února 2016 v 9:52 | Reagovat

Mers, nad tímto článkem jsem brečela jako želva. Hezky jsi to napsala.
Taky nemůžu uvěřit, že jsi maminkou, ještě před chvilkou jsem objevila blog proslecny.cz a teď už máš půlročního synka. Hrozně moc to letí.
Jinak Olík je hrozně rozkošný, u těch videí jsem nevěděla, jestli se mám culit, brečet nebo smát. Je to opravdu kouzelné dítko :)

2 Lenča Lenča | E-mail | Web | 3. února 2016 v 11:10 | Reagovat

Aww, skvělý videa, malej je kouzelnej:) Už půl roku... to se ani nenaděješ a už bude slavit první narozeniny :)

Mně je 22 a ještě mám před sebou rok a půl a pak nejspíš ještě další dva roky studia, takže to zatím musí počkat, ale už se celkem těším až jednou budu mít děti:)

3 J J | 3. února 2016 v 17:23 | Reagovat

To je tak krásný!!! :)

4 Pufik Pufik | 5. února 2016 v 10:55 | Reagovat

Videa? A kde jsou? :-)

5 Mersmerize Mersmerize | E-mail | Web | 5. února 2016 v 12:01 | Reagovat

[4]: Úplně na konci článku. Ale spoustě lidem se nezobrazují na mobilu, takže doporučuju podívat se z PC :D :)

6 Mersmerize Mersmerize | E-mail | Web | 5. února 2016 v 12:02 | Reagovat

[1]: Hrozně to utíká, fakt rychle. Taky mi to přijde jako chvilka, co jsem psala na proslecny a teď už je ten život a všechno úplně někde jinde :) Díky, že mě tak dlouho sleduješ! Jsi zlatá! :)

[2]: Ve 22 letech jsem si ještě ani nedokázala představit, že bych mohla být na mateřství zralá a vůbec připravená a nakonec to prostě nějak "přišlo" :D  Takže ono to uteče jak voda, uvidíš :))

7 Pufik Pufik | 5. února 2016 v 19:02 | Reagovat

Už ty videa vidím, jsou pěkný :-)

8 Péťa Péťa | Web | 6. února 2016 v 17:54 | Reagovat

Krásný smíšek. Pohled na svět se ti musel změnit, to je jasné - vždy mě zajímalo, jak rychle to člověku dochází. To, že najednou má priority jinde a ůbec mu to nevadí.
A přeju hodně zdraví a štěstí do další let, Olivere :-*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama