Jak jsme učili Olivera usínat v posteli / Estivillova metoda

29. března 2016 v 21:04 | Mersmerize |  Maminkou na plný úvazek
Zítra Vás čeká nový a Osmý měsíc s miminkem a rozhodla jsem se, že dřív než ho publikuji, napíšu něco, co s tím bude souviset a co Vám o našich posledních dnech prozradí něco víc. Konkrétně něco víc o našem a o Oliverově spaní. A možná, že po přečtení nadpisu se vám zježili všechny chlupy na těle, protože spousta lidí a matek má za to, že Estivillova metoda (metoda kontrolovaného pláče) je to nejhorší zlo na světě a že by to svému dítěti nikdy neudělaly. Vím to, protože jsem si jednu dobu říkala to samé. Proč bych měla nechat jen tak brečet svoje dítě?

No, pokud vás tohle téma zajímá, pohodlně se usaďte, bude to na dlouho. Vysvětlím vám, co nás k tomu vedlo a co mi v podstatě zachránilo život a uchránilo mě od psychického vyčerpání!



Spánek Olivera: Od novorozence do sedmého měsíce života
Oliver byl vždycky hodně kontaktní miminko, už jako novorozenec a je i teď. Hodně rád se chová, nosí a mazlí. Navzdory tomu ale musím říct, že je i hodně samostatný, protože si teď dokáže dlouhé minuty hrát na dece nebo třeba koukat, co já dělám zajímavého a když má dobrou náladu, nevynucuje si násilím a pláčem pozornost, což je super!

Oliver usínal jako novorozenec sám a stačil mu k tomu dudlík. Byla jsem relativně posedlá tím, že jsem chtěla dodržovat nějaký režim a i když to asi vyznělo divně, tak to byla dobrá věc, protože díky tomu se brzo naučil rozlišovat den a noc a věděl, že v noci se prostě spinká. Takže neměl problém usnout. Budil se, to je jasný, chtěl nakojit, někdy přebalit, ale jinak poměrně rychle usnul a jen výjimečně se stalo, že se uprostřed noci probudil a nechtěl pokračovat ve spaní. Naučili jsme ho usínat s dudlíkem v jeho postýlce a bylo to super. Kolem osmé jsem ho nakojila, dala dulík, položila do postýlky, zazpívala a byl klid. Jenže potom se stal velký zlom - odmítl dudlík. V necelých třech měsících už si ho prostě odmítl vzít a měl k němu naprostý odpor. A v tu chvíli skončilo i usínání v postýlce. Zkoušeli jsme to, ale marně. Jakmile se do postýlky položil bez dudlíku, bylo zle. A tak začalo období usínání na ruce.

A tohle období trvalo celou dobu až do jeho sedmi měsíců. Když jsme ho chtěli uspat, museli jsme ho zabalit do zavinovačky a lehce ho houpat. Někdy s ním chodit, jindy ne. Problém byl i v tom, že když byl přetažený, nebo měl extra blbou náladu, v klidu usínal jen u mě. U táty řval nebo se smál a usínání se nekonalo. Zezačátku to bylo těžký. On byl vždycky velký dítě, takže si představte jak půl hodiny chodíte po bytě s devíti nebo desíti kilama v rukou. Co vám budu povídat, bolely mě záda, byla jsem úplně vyřízená, ale odměnou bylo to, že Oliver spal a vše bylo ok. Naštěstí potom jsem zjistila, že už s ním nemusím jak blbec chodit a můžu si sednout a lehce ho houpat v sedě.

Jestli jste si tohle přečetli a řekli si, že si za to můžem sami, protože tohle miminko prostě naučí rodiče, na jednu stranu určitě máte pravdu. Na tu druhou jsme fakt dělali všechno, co jsme mohli, abychom to Olivera odnaučili. Měli jsme nosítko, nově jsem začala používat šátek, aby si ruce odpočinuly, zkoušeli jsme uspávat v posteli, v postýlce, zkoušeli jsme ho unavit hračkama skoro až do bezvědomí, ale prostě to nešlo. Každý takový pokus končil naprosto totálně hysterickou scénou, kterou si asi úplně nedokážete představit jestli jste nezažili osobně. Oliver je totiž pořádný ječoun a vždycky byl. Je to hodný dítě a když nemá žádný konkrétní důvod, nebrečí. Jenže když ho něco naštve, nebrečí - ječí. A to jako fest. Občas jsem ho dávala Zdendovi, aby si ho řvoucího taky užil a šla jsem prostě pryč z místnosti, protože mě tak hrozně bolely uši, že to bylo až neskutečný, jak takový malý dítě může řvát. Ale to už je jiná. Prostě zkoušeli jsme hodně věcí k tomu, abychom ho odnaučili usínat v náručí, ale nic nezabíralo.

Ono by to nebylo tak strašný, protože čím byl starší, tím většinou usínal rychleji. Stačilo ho většinou teda chovat třeba 5 minut a pak jsem ho položila do postýlky a hotovo. Jenže! Za prvý občas byly dny, kdy fakt neusnul hned a za druhý to vyžadoval vždycky. Když se v noci probudil (a kdo čtete články, víte, že měl pár období kdy se budil i 10x a víckrát za noc), neuměl usnout sám v klidu. Opět jsem ho musela chovat a nosit. Takže jsem vlastně místo spaní většinu času trávila tím, že jsem ho uspávala. A to na tom bylo to úplně nejhorší. Ale pořád byl maličkej, pořád jsem si říkala, že je to miminko, které prostě potřebuje nějaký ten pocit bezpečí a jistoty a že je vlastně hrozně pěkný, že potřebuje maminku. Ale taky jsem byla pořád unavená a pořád kvůli tomu nešťastná. A tak jsem hledala a zjišťovala, co můžu dělat.

Březen - přelomový měsíc
Ještě než se vůbec Oliver narodil jsem četla zkušenosti a informace o tom, co to ta Estivillova metoda kontrolovaného pláče vůbec je. Nijak jsem to neodsuzovala, ale říkala jsem si, že snad to nebudeme muset nikdy potřebovat, protože miminko bych bez důvodu brečet jen tak nenechala. A teď abychom se pochopili. Myslím, že je hrozně super mít dítě v brzkým věku, protože mateřství tolik neřešíte a neprožíváte. Člověk nekouká na dítě jak na boha a nevychová z něho pak super ultra rozmazlenýho spratka, protože mu nedokáže říct ne a dovolí mu všechno, co si zamane. Občas mi totiž přijde, že když mají maminky první dítě až v pozdějším věku (třeba kolem 40), jsou z něj tak vyplesklé a tak strašně moc ho milují, že mu dovolují úplně všechno, dítě nemá žádnou autoritu a tak se to s ním táhne až do puberty a dospělosti a vyroste z něj to, co pak šikanuje učitele a neví, kde jsou mantinely. Teď fakt nechci nikoho urazit, kdo ví, jak to bude s Oliverem, kdo ví, jak to bude vypadat za pár let. A taky vůbec nechci zobecňovat. Znám starší maminky, které jsou ve výchově super a nemazlí se s tím, ale občas mám takový pocit, že tím, jak se teď věk mateřství posouvá, dělá se z dětí střed všechno důležitého, protože někdy je to ve 40 letech to nejvymodlenější a nejúžasnější dítě na světě. Chápeme se? No a tím chci říct, že asi v tomhle mám takovou tu výhodu, že jsem mladší a nevidím dítě jako poloboha. Samozřejmě, že Olivera miluju nade vše, ale myslím si, že i mateřství má určité hranice, které se prostě nemají překročit. Nechci ze sebe kvůli dítěti dělat otroka. Takže čím starší byl Oliver, tím víc jsem o "lidově řečeno" vybrečení přemýšlela.

Nevím, jestli tuhle metodu znáte, pokud ne, klikněte na odkaz a přečtete si. Každopádně se praktikuje u dětí starších než 6 měsíců a čím starší, tím lepší. Miminko prostě nepozná, proč ho necháváte brečet a proč za ním ta maminka nejde. To bych si prostě neodpustila nechat Olivera brečet třeba jako měsíčního a používat na ně metodu kontrolovaného pláče. Každopádně dostáváme se k tomu, co mě vedlo k téhle změně.

Začalo to tím, že Oliver přestal spát 3x denně po 45 minutách a teď spí jen jednou dopoledne a jednou odpoledne - random čas. Někdy hodinu, jindy dvě. Jak potřebuje. To byla první velká změna. Jednoho dne jsem ho ale šla uspat, jak to dělám normálně a místo toho, aby usnul, tak řval. Hysterčil, prohýbal se, že jsem ho málem neudržela a usnul až po několika minutách pláče. Nechápala jsem. A opakovalo se to tak několik dní. Uspávání prostě bylo mučení a jestli to slyšeli sousedi, museli si myslet, že to dítě normálně týráme. Divím se, že na nás neposlali sociálku. A já pořád nechápala. Bylo to tak v noci, ve dne, večer - prostě jen jsem ho položila na postel, že si ho vezmu na ruku, začal řev. A já byla čím dál tím víc vyřízená. Protože když jsem s ním takhle bojovala i v noci, to už jsem fakt nedávala a začala jsem přemýšlet o tom, že uteču z domu. Nebo že ho pošlem někam na internát.

A tak jsem si řekla, že končím. Že to nemá smysl. Že řve tak jako tak a že už nebudu tady za debila, když on sám neví co chce (řval, odmítal spát a přitom bylo na něm očividný, že je neskutečně unavenej). A tak jsem mu jednoho krásnýho večera dala plyšáka pana Hrošíka, položila jsem ho do jeho postýlky do ložnice, přikryla ho, řekla mu, že musí spinkat, protože je večer a dala dobrou noc. Zavřela jsem dveře a sedla si na gauč. Uvažovala jsem, jestli bych třeba neměla z únavy brečet nebo tak něco. Nakonec jsem se ale uklidnila, udělala si kakao a pravidelně za ním do ložnice chodila. Nejdřív po jedný minutě, pak po dvou. Byla jsem prostě pevně rozhodnutá, že v tý postýlce prostě usne, i kdyby přišla vlna tsunami nebo jiná přírodní katastrofa. A taky jsem čekala, že to zabere až za dlouho a že bude dlouho brečet. Ale světe div se, brečel přesně 8 minut s tím, že jsem za ním chodila, pohladila jsem ho, řekla jsem mu, že je hodný a že musí spinkat a zase šla pryč. A když jsem tam po 8 minutách přišla, leželo tam hodný spící dítě. Pár minut jsem tancovala radostí nad jeho postýlkou. A víte co? Za celou noc se probudil jenom jednou. Na kojení v 5 ráno a zase spal dál.

Další večer následovalo to samý. Chtěla jsem s ním v ložnici být, aby se prostě necítil sám, ale když jsem tam byla, byl ještě vzteklejší, takže jsem se na to úplně vybodla a jen tam vždycky zašla a čekala v obýváku. Každý večer usnul přibližně po 5 minutách řevu, což je fakt zázrak protože na internetu jsem četla, že tahle metoda často trvá hodně dlouho a dítě může řvát i několik hodin. Což úplně nevím, jestli bych dala. Krizi jsme zatím měli jen jednou a to když brečel půl hodiny.

Nutný říct, že já se úplně striktně neřídím podle pravidel téhle metody. Správně by člověk vůbec neměl na dítě v postýlce sahat, měl by za ním chodit méně často než jsem chodila já za Olíkem a i v noci jde o to, nebrat ho z postýlky atd. Což zatím my neděláme, protože pořád kojím, ale to mi vůbec nevadí. Takže jsem udělala takový kompromis mezi tím, co jsem si přečetla a tím, co se mi ještě zdálo v pohodě.

Výsledek
Naprosto božský. Oliver už spí takhle několik dnů a já jsem naprosto vyvedená z míry. Za tu dobu, co usíná sám (poslední dva dny vůbec v postýlce nebrečel! Jen jsem ho položila, řekla mu pohádku, dala hrošíka), tak se v noci budí max. 2x. Dokonce už jsme měli předevčírem i malou oslavu, když se za noc nevzbudil ani jednou. Teď když už nebrečí, tak jsem v ložnici s ním, protože někdy mě chytne za ruku a usíná u toho, že mi tu ruku mačká, což je hrozně CUTE. Myslím, že na jednu stranu to bude i tím, že asi už i on potřeboval usínat v klidu, i kvůli tomu třeba nebrečel tolik a šlo to v klidu. Kdo ví.

Není to pro každé dítě, nikdy bych tím netrápila malé miminko, novorozence nebo děti, které mají jakýkoliv zdravotní problém, jsou nemocné nebo je třeba trápí zuby. Děti potřebují maminku a jsou to malá bezbranná stvoření, je jasné, že nechtějí usínat samy. A malé nebudou napořád, proč se tedy neobětovat a neuspávat je? Ovšem pokud už bylo u uspávání nešťastné díty i vy - je něco špatně. Miluju svoje dítě, měsíce jsem ho x-krát uspávala na ruce, i když po porodu vážil 5 kg a s přibývajícími týdny víc. Bolela mě záda, brečela jsem a nezvládala. Proto jsem to zkusila.

Update: Oliverovi je rok a je to šťastné a spokojené dítě. Chodí spát kolem sedmé hodiny večerní. Rituál máme takový, že večeře, hraní, koupání, pohádka, čištění zubů, vezmeme oblíbenou modrou deku a plyšáka pana Pandu a do postele. Někdy potřebuje, abych usínala s ním, tak si ho vezmu do postele a usneme spolu v posteli a poté ho přendám do jeho postýlky, někdy usne během minuty, bez řevu.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 bells bells | Web | 29. března 2016 v 21:30 | Reagovat

Panecku,parad i clanek!precetla jsem ho jednim dechem!:)...nejprve bych chtela podotknout ze pomerne dost souhlasim s tvou teorii starsich matek,taky to na mne dela takovy dojem,ze cim starsi tim vic ochranitelske,precitlivele a nekriticke...samozrejme neni to 100%...

No a co se ke spanku Olika tyka,tak rozhodne palec hore a klobouk dolu:)...myslim,ze jste si s tim poradili moc dobre a libi se mi,ze sis to uzpusobila!
Take jsem nad touto metodou premyslela...a myslim ze jsem si uz taky udelala takovou lehkou odnoz:)..uvidime jak to pujde dal...:)

2 dadainka dadainka | Web | 30. března 2016 v 22:17 | Reagovat

Zajímavé, o tom jsem neslyšela.

3 bien bien | E-mail | Web | 31. března 2016 v 9:45 | Reagovat

Jsem ti tu včera psala dlouhý komentář, kde jeeee :(
Tak to asi napíšu znovu

4 Mersmerize Mersmerize | Web | 31. března 2016 v 9:55 | Reagovat

[3]: Nic se mi nezobrazilo, ani ve spamu :((

5 Mersmerize Mersmerize | Web | 31. března 2016 v 9:56 | Reagovat

[1]: Jsem ráda, těším se na tvoje články, taky mě zajímá jak to teď máte se spaním, vím že jsi psala, že s Verunkou máte v noci problém a že se často budí - už je to lepší?

6 Bien Bien | E-mail | Web | 31. března 2016 v 11:18 | Reagovat

[4]: Tak jo, sepíšu to znova, ale musela jsem si sednout k pc, na mobilu by mi to zas trvalo věčnost :D

Já se přiznám, že jsem se nechala z počátku docela zfanatizovat o tématu vyplakání srdceryvnými řečmi o "zlomených dětech", přirovnání ke slůňatům v zajetí apod. Osobně mi pláč mých dětí rve uši a neumím si představit je nechat plakat jen tak. Ale člověk se dostane do situace, kdy si řekne - tak dost, toto už musím začít NĚJAK řešit. Třeba jako vy. Nebo když Ádi rostly první zuby a já ji hodinu uspávala třeba čtyřikrát pětkrát denně. Když konečně usnula, byla jsem zpocená jak myš a dost často jsem se rozplakala zoufalstvím, že tohle nepřežiju. Kdyby to trvalo déle než ten týden dva, tak bych jistojistě taky hledala způsoby, jak ji naučit usínat jinak. Proto tuhle metodu neztracuju. Nevím ale, jestli bych na ni měla skutečně koule - úplně se vidím, jak sedím v obýváku, poslouchám pláč, počítám vteřiny a hryžu si nehty a rvu vlasy :-D

Nedávno jsem měla zkušenost s vyplakáním dětí, velmi nedobrovolnou. Nechali jsme holky asi hodinu u rodičů manžela a šli jsme se podívat k nám na stavbu (je to asi 200m od nich). Tchýni jsem upozornila, že Adélka už je dlouho vzhůru a že je možné, že bude chtít spát. Tchýně i tchán dobře ví, jak Adélku uspáváme (šumění a houpání na rukou) - nicméně oni na to nemají buď nervy, nebo kondičku, takže je mi jasné, že oni by ji takhle neuspali. Tak jsem říkala, že když bude problém ji uspat, ať mi zavolá a já přijdu a uspím ji. Za hodinu jsme přišli a obě holky spaly. Tchán se bil do prsou, že to on Aďu zvládl uspat. Ptala jsem se, jak to udělal, jestli ji uhoupal. Odpověď, že "byl tvrdý, dal ji do postýlky a nechal ji řvát" mi docela vyrazila dech. No a když tchyně pak dodala, že jí bylo Adélky líto, že už ji chtěla vzít na ruce, ale že jí to tchán nepovolil, chtěla jsem je zabít oba.
Mně to prostě přijde jako trápení dítěte. Chudák Aďa se prostě neumí sama natolik uklidnit, aby usnula a oni ji akorát mučí tím, že ji nechávají řvát, i když je evidentně unavená a ráda by si odpočala. Přitom stačí vydržet s tím houpáním třeba 5-10 minut, nic strašného, to mi ruce prostě neupadnou a udělám to pro ni.
Pro mě to je prostě signál, že jim ji nemůžu nechat na dýl než dvě hodiny, kdy vydrží být bez spánku.

7 Mersmerize Mersmerize | Web | 31. března 2016 v 11:27 | Reagovat

[6]: Super, dík za znova-sepsání :D Vlastně úplně ve všem souhlasím. Já taky zezačátku byla hodně proti, nebudu nechat řvát dítě a taky mě hodně bolí a trápí, když Oliver brečí a já ho nechám a odejdu do jiné místnosti. Když jsem o tomhle četla ještě jako těhotná, tak jsem si prostě říkala, že to ani náhodou a že přece to mrňavý stvoření někoho potřebuje a není důvod ho nechávat samotnýho.

Kdyby to u nás bylo jako u vás - že by dál v klidu usínal na rukou při houpání, asi bych to už neřešila. Zkoušeli jsme ho uspávat všelijak ale nic nezabíralo a navíc 90% času byl fakt hodný a dokázal usnout bez problému do 5 minut. Jenže problém nastal jak jsem psala s tím noční buzením a potom sám najednou začal řvát i při houpání a chování a to už na mě bylo prostě moc. Hlavně když na něm bylo vidět, že je ok, že ho nic nebolí, netrápí a do toho řevu se často sám nutil. To se přiznám že mě ten jeho pláč vyloženě netrápil, ale spíš jsem byla vytočená a naštvaná že nechápu, co se teda děje. Tak to byl hlavní důvod, proč jsem do toho šla.

Ale popravdě když jsem o té metodě četla na internetu, říkala jsem si, že kdyby měl řvát každý den třeba hodinu dvě a týden než se naučí usínat, asi bych to nedala.

A tvojí reakci na Adélčino uspání naprosto chápu. Nemám ráda takový to "ze dne na den jí to naučím, když to vy nedokážete". Zabíjela bych za to.

8 bien bien | E-mail | Web | 31. března 2016 v 12:34 | Reagovat

[7]: jj ono je ale taky něco jiného mrnavoucke miminko a ti naši velikáni kteří už začínají chápat, co a jak. Nechat vyplakat novorozence je pro mě v podstatě nepřijatelné.

Ale úplně chápu, že jsi byla vyřízená hlavně z té noci, ono už samotný fakt, že tě něco desetkrát za noc vzbudí není moc fajn, a ještě když pokaždé musíš sáhodlouze uspávat....

Ale já jsem dnes ze spaní holek taky naštvaná, jsou mrzuté a nemůžou ani za boha zabrat tak už jsem na ně protivná a mám celého spaní tak akorát dost

9 Ver. Ver. | Web | 15. září 2016 v 15:53 | Reagovat

Já si neumím představit, že bych tuhle metodu na synovi použila. A to si stará nepřipadám (je mi 25) :D Jen se na rodičovství dívám jinak.

10 antizena antizena | Web | 2. listopadu 2016 v 3:06 | Reagovat

Jej tohle taky plánuju začít praktikovat, protože já osobně rostla na pravidelným režimu a tím pádem vědomí, že teď jdeme spát a to = odchod mámy a usínání. A NIKDY nebyly potíže s nějakým řevem právě pro tu důslednost.
Hysterické matky, pokud to nevíš, použily tvůj blog pro srdceryvný příklad v jisté mamičí skupině jako odstrašující případ. Je to ve skupině PODPOŘÍTE MĚ V OSVĚTĚ? a jsou tam samé eko bio ublížené matky, které by se z děcka promiňte posraly, aby mu splnily vše.
Jsem taky za vyvrhela, když nechci děcko tahat na rukách celý noce nebo ve chvíli, kdy si broukne.
taky proto, že nepraktikuju bezplenkovku a podobný kraviny, no však o tom budu psát. O tom, jak moc jsem NEMATKA.
Proto ti tleskám, že jste se to i Olouš naučili a že jste příkladem, že to funguje! ♥

11 Mersmerize Mersmerize | Web | 2. listopadu 2016 v 9:53 | Reagovat

[10]: Koukala jsem, nějak nemám slov, spíš mě to pobavilo.

Ale nějak jsem s tím počítala, že se ozve pár maminek, které jsou striktně proti tomu a budou na mě koukat skrz prsty. Já nevím, svědomí mám ale čisté. Oliver je šťastný, spokojený dítě, který nemá problémy se spaním, má rád mazlení, nepřijde mi touhle "metodou" (u které usínal přesně 8 minut, takže fákt dlouhá doba:D) poškozený.

Každý ať si zvolí svojí výchovu. Pokud někdo chce dítě uspávat na ruce do patnácti, klidně. Upřímně - já bych to pro něj klidně udělala, ale pak už to stejně nezabíralo a nešťastní jsme byli oba.

Těším se na tvůj blog a díky za komentář! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama