... holkou v herním světě

7. května 2016 v 22:02 | Mersmerize |  Moje zápisky
Dnešní článek bude hodně zmatený, možná trochu jiný a bude opět zasahovat do mého soukromí a to i o pár let zpět. Řekne vám o mně možná víc než jste věděli a určitě bude dlouhý. Už dlouho o něm přemýšlím, ale teprve nedávno jsem se finálně odhodlala dát to dohromady. Budu ráda za zpětnou vazbu v (opět) slušné diskuzi a za vaše zkušenosti s tímhle tématem. O co půjde? Jednoduše o počítačové hry!



Nejdřív půjdem o hodně let zpět. Asi tak do roku 2000, kdy mi bylo deset let a kdy jsem začala dělat ty první malé krůčky do herního světa. Začalo to klasickou starodávnou herní konzolí. Upřímně ani nevím název, typ a ani co pořádně uměla. Byla jsem dítě a jako překvapení jsem od táty dostala jakousi jednoduchou konzoli, která byla bez monitoru, připojila se k televizi a díky jednomu ovladači se na ní daly hrát super hry. Já moc super hry neměla - měla jsem takovou "školu hrou" a mohla jsem hraní využívat jenom k procvičení matematiky - podle mýho táty to bylo super, podle mě to bylo úplně na nic, ale nutno dodat, že mě fascinoval už jen ten pocit, že mám něco tak neuvěřitelně neuvěřitelnýho, největší modernost doby a fakt mě to donutilo tu matiku (i když s remcáním) trénovat. Byla jsem tak strašně šťastná, i kvůli takový blbosti.

Pak přišlo období konzole SEGA a modrýho ježka Sonica. U bratránka jsme to hráli 24/7, kdykoliv to rodiče dovolili. Měli jsme všechny dostupný díly toho ježka, měli jsme jurský park, nějaký super auta a neurčitou hru s delfínem, který hledal pod vodou diamanty a musel se nad hladinou nadechovat, jinak game over (jestli víte názvy, sem s nimi, jsem líná to hledat) - no na všechny tyhle hry jednoduše neuvěřitelně ráda vzpomínám. Byla to klasika a kdybych mohla, všechno si to znovu pořídím. Mrzí mě, že tyhle staré herní klasiky už u nás nejsou jen tak k sehnání a když už, tak za velký prachy, alespoň co jsem naposledy viděla. Navíc dneska všechno jede přes HDMI kabely a přes novější software a hardware a i když by všechno mělo být lepší, já na tuhle dobu prostě ráda vzpomínám.

Kolem roku 2002, tedy ve svých 12 letech jsem dostala za vysvědčení Playstation 1! Pamatuju si, jako by to bylo dnes, kdy jsem rozdělávala tu super obrovskou šedou krabici a našla tam playstation. Nevěděla jsem o co jde, ale hned jsem tušila, že to bude sranda a bude mě to bavit. Tohle dítě prostě pozná, fakt! A první hra, kterou jsem na PS hrála? Harryho Pottera a kámen mudrců. Žádný jiný díl, který jsem na playstationech a počítači hrála nebyl tak super, jako tenhle. Nutno dodat, že jsme se vždycky u hraní střídaly s mojí mámou, kterou tyhle hry prostě berou taky. Když hrála ta druhá, tak jsme samozřejmě profesionálně radily a tvářily se, že brnkačka a easy a když mi ten ovladač dá, tak to mám natotata vyhraný.

Pak přišly Vánoce a já dostala svoje úplně první Final Fantasy. Byla to osmička a byla to jedna z těch nejlepší her, kterou jsem kdy hrála. Snad do ničeho jsem se nezažrala víc a neuvěřitelně moc nás to s mámou bavilo. Jenže ta hra byla poměrně složitá, měla složitý bojový systém a samozřejmě byla celá v angličtině. Já se v té době anglicky vůbec neučila (až někdy do 7. - 8. třídy jsem se učila rusky) a moje máma to taky úplně nedávala. Takže jsme u sebe měli slovník (počítač a ani internet jsme samozřejmě neměly) a snažily se překládat co se dalo. Občas nám teta v práci vytiskla nějaký překlad a mini návod na PC, ale jinak jsme se přes to těžko dostávaly. Ale šlo to - těžko, ale šlo to. Nutno říct, že tohle byl ten hlavní důvod, proč jsem na angličtině makala jak idiot a fakt jsem byla taková malá houba. Rychle jsem si zlepšovala slovní zásobu, i když jsem se pak často učila slovíčka, která jsem do dnes ani nikdy nepoužila (různá kouzla apod.) a asi ani nikdy prakticky nepoužiju. Za rok jsem docela s přehledem dohnala svojí třídu a přešla do angličtinářské třídy (konec ruštině, stejně mě to mrzí) a chvíli pak ještě chodila na soukromé hodiny, protože mě to prostě bavilo. Angličtina mě chytla a mohly za to hry! Final Fantasy VIII jsme nakonec dohrály, ale po neuvěřitelně dlouhé době. S tím, že když jsme to asi po roce dohrály až k finálnímu bossovi, zjistily jsme, že máme špatnou strategii a dohodly jsme se, že začnem odznova. Pak už to byla brnkačka, angličtina levou zadní a úspěšně asi šestkrát dohráno. Tahle hra bude do konce života mojí srdcovkou, mám jí dodnes a ještě jako těhotná jsem jí na playstationu 3 se zalíbením hrála.

Samozřejmě nesmím zapomenout na ty klasiky jako byl dráček Spyro, Alone in the dark, Crash Bandicoot, Tekken 4, MediEvil nebo třeba super kostičkovanej Batman. Milovala jsem tyhle hry. A samozřejmě jsme časem dokoupily a dohrály všechny díly FF až do toho nejnovějšího. Tahle série vždycky byla tím naším "nejmilovananějším".

Potom přišel Playstation 2 a stolní počítač. Tady se začalo projevovat to, jakej je můj máma blázen (myšleno v dobrým), protože hrála víc než já. Dohrála všechny díly Gothic, Assassins Creed, hrála Risen, hrála (ale nedohrála) Skyrim a narozdíl o jiných maminek, které ve volném časem třeba pletly nebo koukaly na TV, ona pařila na počítači. A já když měla čas, tak jsem seděla za ní a koukala jak hraje. Asi tady jsem zjistila, že mě baví koukat, jak hraje někdo jiný - a dokonce skoro stejně (a někdy i víc) jako když hraju já sama. Občas se lidi diví, ale fakt mě baví jen koukat. Jsou hry na které si netroufnu, ale líbí se mi a proto koukám na lets playe apod. Ale to odbočuju, zpátky k věci. I když to zní divně, k hrám mě z největší části přivedla moje máma. A bylo to super! Když jsem byla po operaci a musela jsem dlouho být doma (a nudit se), na PS2 jsme hrály druhý díl Pána Prstenů ve společným módu a neuvěřitelně se nasmály. I když pro někoho to může být směšný, tohle jsou fakt super zážitky a vůbec mi nevadilo, že hraju s mámou. Naopak to bylo ještě víc super a moc dobře si pamatuju, jak mi všichni spolužáci záviděli, jak úžasnou mám maminku. Netrávily jsme u toho celé dny, ale prostě jednou za čas si máma zapla PS (1,2,3), já si vzala něco dobrýho k pití, lehla si na gauč, přikryla se dekou a koukala, jak máma hraje. U toho jsme si povídaly, řešily strategie a prostě jen byly spolu. A to i třeba ve věku, kdy už holky nechtěj trávit s mámou tolik času a radši si myslej, jak maj hrozně trapný rodiče, který je nechápou a maj děsně trapný zájmy. U nás to takhle fakt nebylo.

To je jedna velká část mého dětství a dospívání. Pak přišla ta druhá, ta poměrně nedávná. A začnu hezky od začátku. Můj (teď už bývalý) přítel hrál s kamarádama strašně často na počítači hru, která se jednoduše jmenovala Dota. Je to hra, která se hraje "v reálném čase" - pět proti pěti a abych to fakt vysvětlila jak pro blbečky a tak, jak jsem to v té době chápala já, nedá se to pauznout (ne dlouhodobě), hrajete s devíti lidma z různých konců světa a jedna hra trvá cca hodinu (hodně přibližně, ty krátké kolem 20 minut, ty skutečně dlouhé i přes dvě hodiny). I když to tenkrát přítel nechtěl přiznat, hrál často. Často to vypadalo tak, že šel hrát a já jsem zatím prostě dělala něco jiného, protože když hraje s kamarádama a snaží se vyhrát, fakt nemá cenu na něj mluvit a už vůbec ne řešit něco životně důležitého. Nikdy jsem kvůli tomu nedělala scény, nikdy mi to nevadilo, v tomhle (myšleno kluci a hry) jsem vždycky byla a jsem hodně tolerantní, protože sama prostě taky hraju a chápu, že to někoho baví. Samozřejmě jsou meze, ale nepatřím k těm holkám, které si stěžují, že je přítel vyměnil za počítač. Právě naopak mi to často vyhovovalo a zatímco přítel hrál, já sama jsem šla třeba hrát něco jinýho nebo si prostě našla jiný program. A takhle to bylo několik let. Našlo se pár momentů, kdy se mě společně s kamarády snažil Dotu naučit, ale nechytlo mě to. Prostě jsem řekla, že se mi to nelíbí a že to hrát nebudu, ať si to hrajou jen spolu.

Zlom přišel s Dotou 2 (jednička byla jen mapa na Warcraftech, tohle už je samostatná hra od úplně jiný herní společnosti) a já začala hrát. Začala jsem sama, vztekala jsem se, nešlo mi to, byly to děsný začátky, protože tahle hra je skutečně těžká. Jen tak pro zajímavost v Dotě se točí nejvíc peněz, co se týče pro-gamingu. Výherce minulého Internationalu (největší Dota turnaj) si odnesl necelých sedm milionů amerických dolarů. Každopádně začátky byly nic moc, ale nakonec jsem se do toho dostala a začala hrát. Hrála jsem nejdřív sama, potom právě s přítelem a s kamarády a čím déle jsem to hrála, tím víc lidí jsem potkávala a tím víc lidí poznávala. To je na těhle hrách to naprosto nejlepší. Když si člověk myslí, že když někdo hraje takovouhle počítačovou hru, musí být nutně introvert bez kamarádů a bez podobných věcí, opak je pravdou. Nebo aspoň u mě byl. Já za dobu, kdy jsem hrála, poznala neuvěřitelný množství lidí. V roce 2014 jsem jela na Lancraft, seznámila jsem se s klukama, s kterýma se už bavím už tři roky a poznala jsem je právě díky počítači a Dotě a dokonce jsem tak poznala i svého současného přítel/snoubence/tátu Olivera a tadá Happy End, že jo?

Čím to zakončit? K čemu jsem se vlastně chtěla dostat? Asi trochu je to reakce na současnou dobu, kdy neustále minulá generace nadává na tu současnou, že jen sedí u počítače, hrajou hry, jsou u youtube, natáčí a tráví hodiny podobnými blbostmi. Já si prostě nemyslím, že současná generace je zkažená a špatná a horší než jsme byli my. Psala jsem to v článcích už několikrát. Vždycky se najdou ti horší, vždycky se najdou ti lepší a starší generace bude vždycky nadávat na tu mladší, jen proto, že se mění zájmy a prostředí ve kterém žijeme. Tím nechci říct, že se mi na téhle době všechno libí. Nelíbí se mi třeba to, že často rodiče dávají opravdu malým dětem počítače a tablety, aby se jich zbavily, nelíbí se mi, když si někdo myslí, jak je internet hrozně anonymní apod. Každá doba a každá generace má svoje klady a zápory, vždycky je co zlepšovat a vždycky se najdou věci, na které budeme rádi vzpomínat. Jak jsem napsala - vždycky budu ráda vzpomínat na svůj první playstation, na ty chvíle, který nás s mámou hrozně sblížily a na tohle všechno kolem. Není všechno zlato, co se třpytí a to, že někdo hraje počítačový hry, neznamená, že je to opuštěný a smutný kluk, který propadl závislosti.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Péťa Péťa | Web | 10. května 2016 v 23:16 | Reagovat

Jeden obrovský SOUHLAD. Fakt "zbožňuju", když někdo v mém věku, případně o pár let starší, sdílí na Facebooku takové ty fotky ve stylu "díky za dětství bez internetu" apod. Přitom si moc dobře vzpomínám, kolik hodin jsme trávili před televizí a později před počítači s konzolemi v rukou.
Naše (moje a bráchova) první konzole byl PS2. Brácha byl spíš na fotbal a podobné hry, ale já hrozně žrala Tekkena, to je dodnes moje láska. Milovala jsem tu hru i ten příběh, dokonce jsme dřív s kamarádkou psaly i fan fiction. S kamarády jsme dokonce pořádaly i takové malé Tekken turnaje. :D FF jsem taky hrála, ale mě bohužel mě právě odradila moje neznalost angličtiny, takže mi to k srdci příliš nepřirostlo.
Později jsem hrála na PC Gothica - nedávno jsem si ho pořídila znovu a jedu si opáčko. Propadla jsem ale i těm typicky holčičím Sims. Doteď si někdy zahraju, prostě mě baví stavět domečky a oblékat panenky, jak tomu říká přítel.
Na základce jsem pak se spolužáky hrála Metin, dokonce jsem díky tomu byla v té jejich vysněné partě, kam se všechny holky chtěly dostat. Později se mě snažili dostat právě i do světa Doty, ale tenkrát už jsem měla jiné zájmy. Online ale doteď hraji klasickou hru na hrdiny, jmenuje se Drakensang a je to úžasné odreagování.
Takže shrnuto a podtrženo, musím přiznat, že se s tebou v tomhle ohledu hodně ztotožňuji. Dost lidí se diví, že holka hraje hry, ale proč ne? Je to stejně divné tabu, jako když někdo tvrdí, že holky nehrají Dračí doupě (což mají určitě z TBBT).
Krásný článek a také velký obdiv k tvojí mamce. Kéž by to tu moji také tak bralo.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama