na Blog.cz

Tak je to tady. Nemůžu uvěřit, že tomu prckovi je rok. Prvního srpna 2015 jsem v 7:04 porodila kluka s 55 cm a 4.830g. Když se na to kouknu zpětně, nechápu, jak jsem to mohla zvládnout a trošku se i divím, že to všechno dopadlo takhle krásně a vlastně líp, než jsem si to celé vysnila. Ale vezmem to hezky od začátku.

Je to velkej kluk. Pořád modrookej (uvidí se, jestli mu modré oči zůstanou po tátovi, nebo jestli po mně bude mít zeleno - hnědé) a pořád extra blonďatej. Spí stále na jedničku, což je věc, které si po tom roce neskutečně vážím. Asi od 11. měsíce chodí spát už jen jednou denně po obědě (na hodinu a půl až na tři hodiny, různí se podle únavy) a v noci naspí krásných třináct až čtrnáct hodin bez toho, aby nás vzbudil. Má vlastní ložnici, takže občas mě vzbudí, že si uprostřed noci povídá nebo něco vrní, ale zase bez problému usne. Stále nechodí, i když už umí profesionálně stát bez držení a je na něm vidět, že si je vědom toho, jak je šikovnej (protože ho pořád chválíme), a občas udělá pár krůčků, ale přijde mi, že se zatím dost bojí, takže mimo tohle, u nás chůze zatím nehrozí. Mluvení je na tom podstatě lépe, pozná a dokáže zavolat mámu a tátu, aktivně používá slovo "ble" (:D) a dokáže napodobit asi tři zvířátka (kočičku, pejska a lva). Pořád nejvíc z hraček miluje plyšovou pandu a obrázkové knížky, které už má tak načtené, že pozná a ukáže na vše, na co se ho zeptám. Nočník zatím nepraktikujeme, mám v plánu začít během příštího měsíce, pozvolna, uvidíme jak to půjde. Na roční prohlídce se na váze ukázalo 11,75kg a naměřili jsme 89 cm. Což pan doktor komentoval tak, že poměr výška/váha je naprosto v pořádku, hodně se vytáhnul a už to není takový tlouštík a že hodně vybočuje výškou z tabulek. Což vidím na vlastní oči, když často potkáváme dvouleté i starší děti, které jsou stejně vysoké, ne-li o dost menší. S jídlem nemá sebemenší problém. Miluje zeleninu, ovoce, obědy už jí s námi a nemusím mixovat, což je super pokrok a usnadnilo mi to práci. Nejradši má rajčata, stále hroznové víno a bramborovou kaši. Odmítla jsem mu dávat slazené limonády (jupík apod.), takže z 90% pije jen čistou vodu a občas mu zředíme 100% džus (jablečný nebo pomerančový). Má hrozně rád naše kočky a rád je hladí, i když občas když se nedívám, tak s nima pořádně zacvičí, ale kočky jsou neuvěřitelně hodné a většinou prostě jen vyskočí někam, kam on nedostane a usnou tam. Nevím jestli už se období vzdoru objevuje u takhle malých dětí, ale je to pořádnej nervák. Moc dobře zná slovíčko ne a nesmíš, ale kdykoliv je použijeme, tak se může vzteknout. Řekla bych ale, že zatím patříme k těm důslednějším rodičům, takže to, co jsme mu zakázali, to prostě nesmí a má smůlu. Pořád nesnáší přebalování a oblékání, ale to je asi normální, protože ho to chvíli omezuje v pohybu, ale mimo to, je to zlatý dítě.

Když se ohlédnu po roce mateřství a rodičovství, bylo to asi lepší než jsem čekala. Pro mě nejkrizovější období a asi i nejvíc překvapující byly ty první dny - šestinedělí. Připadala jsem si úplně ztracená, sama doma, přítel pořád v práci - volno ke mě po porodu měl jen dva dny a já byla s miminkem až na příležitostné návštěvy rodičů pořád sama doma. Navíc moje vize miminka v těhotenství bylo, že prospí 20 hodin denně a bude jen jíst a občas ho teda přebalím. I když občas kouknu na fotky z porodnice a z těch prvních týdnů a mám z nich nostalgický a hezký pocit, stejně to pro mě bylo náročné období, často jsem brečela a připadalo mi, že mateřství vůbec není pro mě a chtěla jsem se čas od času vrátit k tomu životu, který jsem vedla před porodem a před těhotenstvím. Do jisté míry ale to je normální, protože prostě hormony a málo spánku, velké změny.

Druhé krizové období bylo kvůli jeho spánku, když se v noci budil na kojení i klidně každou půhodinu, já byla přes den jak chodící mrtvola a ještě jsem toho cvalíka musela uspávat třeba pětkrát denně v náručí. Jsem šťastná, že to s tím spaním dopadlo takhle, protože když jsem si stěžovala někomu, kdo má starší děti, většinou jsem se dočkala odpovědi typu: "No to počkej, můj Ivánek se budil až do čtyř let". Takže vize lepšího spánku nebyla a byly dny, kdy jsem prostě úplně rezignovala a myslela si, že hůř být nemůže.

Občas ale člověk zjistí, že se ošklivě spletl a může být vždycky hůř. A i když jsem k Oliverovi vstávala milionkrát, nenechal mě vyspat, občas jsem probrečela noci a přemýšlela, zda je mateřství vůbec pro mě, přišla chvíle, kdy mě něco ujistilo, že bez něj ani ránu. Třeba když onemocněl s ledvinami a doktoři říkali, že byl jen krůček od toho, aby mohl úplně zkolabovat a zemřít nebo mít celoživotní následky. To bylo zlý, ale ty chvíle, kdy jsem se o něj tolik bála byly přinosné, protože mě prostě ujistily o tom, že takhle to být má. Možná to zní hnusně a nevhodně, protože se setkáte s názorem, že žena se s mateřským pudem rodí a že po porodu okamžitě nastává ten zlom, kdy dítě naprosto bezmezně miluje, ale nemusí to tak být. Můžou být pochyby a často to ženy neřeknou, protože se za to stydí. Asi bych tohle do očí taky neřekla všem, protože bych si připadala blbě, ale teď už se mi to zdá směšné kvůli tomu že vím, jak moc našeho syna miluju, no znáte to :)

Před pár dny jsme se s přítelem bavili o tom, zda byl ten rok těžší, stejný nebo lepší než jsme čekali. Oba jsme se shodli na tom, že byl určitě lepší. Jsme mladí rodiče, mně se Olík narodil, když mi bylo 24, což bych řekla, že je tak normální věk a plánovala jsem dítě nejdéle do třicítky, ale stejně jsem ještě jako těhotná pochybovala o tom, jak to zvládnu a jak na to jsem připravena. A příteli 20 let a zvládl to na jedničku. Za což ho neskutečně obdivuju, protože který dvacetiletý kluk se teď může plnohodnotně postarat o rodinu a zajistit vše kolem?

Oliver nám změnil život naruby. Už nejsme takovým tím bezstarostným párem, který si může chodit kdykoliv, kamkoliv se jim zachce. Máme zodpovědnost a i když jsem se toho bála, nelituju. Nechat si Olivera a skočit do maminkovské role bylo to nejlepší, co se mi kdy mohlo stát!